Beat Generation XIII. - Ray Phillips

Beat Generation XIII. - Ray Phillips
Beat Generation XIII. - Ray Phillips

Jestliže se spolu s kapelami Motorhead, Saxon či Iron Maiden objevila koncem sedmdesátých let takzvaná "nová vlna britského heavy metalu", nabízí se otázka, co potom bylo tou starou vlnou? Kdybychom se spokojili s propagandisticky úderným vysvětlením, stačilo by říct Black Sabbath. Hodnota tohoto prohlášení je však přibližně stejná, jako kdyby se vám v obchodě namísto ceníku dostalo jen reklamního sloganu "odvaž se!".

 

Opačnou možností je důkladný hloubkový průzkum v duchu profesora Barranda, při němž se odkrývá jedna vrstva minulosti za druhou, a to tak dlouho, dokud to jde, nebo dokud to člověka nepřestane bavit. Na začátku takového procesu bychom k sabatům museli určitě přidat Deep Purple, Led Zeppelin a Uriah Heep, tedy trojspolek největších hardrockových mocností, následně pak Hendrixe a Cream... před nimi tu ovšem byli Rolling Stones - ale proč se zastavit zrovna u nich, když ještě o něco dřív skákal po piánu Little Richard a Jerry Lee Lewis...

Nedá se vyloučit, že po určité době hledání konce tohoto nekonečného řetězu by se dala vystopovat i naprosto průkazná a přímá souvislost mezi Lemmym a E. F. Burianem.

Jaká je tedy ideální odpověď, tvořící ten správný střed mezi naprostým zjednodušením a vyčerpávající studií, která v pátrání po prapůvodu nevyhnutně dojde až ke společnosti prvobeatně pospolné?

 

Překvapivě poněkud jiná, než by se očekávalo. Jak úderné slogany, tak hloubkové studie mají totiž jednu společnou vadu: ze svého zpětného pohledu se zabývají pouze tím, co mediálně přežilo do jejich doby, a tak - ať už vědomě či nevědomě - deformují historii k obrazu svému, nebo přesněji řečeno: k obrazu svojí současnosti. Jestliže se totiž o nějaké kapele dnes nemluví, ještě to neznamená, že ve své době nebyla pro vývoj rocku významná, podobně jako není důkazem neexistence mamutů fakt, že se neobjevili ve filmu Jurský park.

A jedním takovým rockovým mamutem jsou právě Budgie.

 

Budgie vznikli na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Anglii, nebo abych byl úplně přesný: ve Walesu. Kapela neprocházela žádnou úvodní etapou hledání tváře a již od samého začátku produkovala zcela jasně formulovaný a nezaměnitelný styl. Oproti vlajkové lodi hardrocku, tedy Deep Purple, minimalizovala podíl instrumentálně ekvilibristických pasáží, ve srovnání s Led Zeppelin de facto přehlížela klasické blues a při konfrontaci s Uriah Heep prakticky ignorovala melodické písně s lahodnými vícehlasy. Budgie zkrátka hráli hardrock, jenom hardrock, a nic než hardrock.

A takovému přístupu musely samozřejmě odpovídat i bicí.

 

Ray Phillips, který bubnoval na prvních deskách Budgie, definoval zvuk i styl hry, jenž se stal pro kapelu charakteristickým a jehož se drželi i hráči, kteří nastoupili po něm. Ve své době patřil mezi řekněme "standardní" hráče. Záměrně jsem se snažil obejít slovo "průměr", neboť i když si člověk bude pořád dokola opakovat, že průměr nemusí být vůbec špatný, pokud vrchol představují takoví mistři jako Paice, Bruford nebo Cobham, zní tohle označení pořád jako známka čehosi podřadného. A tím Ray Phillips rozhodně nebyl. I zde totiž hrála hlavní roli, v předchozích dílech již zmiňovaná, schopnost začlenění do kapely. Je spousta technicky značně vyspělých hráčů, kteří však zcela postrádají jakési umělecké cítění - jejich hra kapele sice obvykle neuškodí, ale také jí nepřidá. Jsou ovšem i případy, kdy je výsledek přímo katastrofální. Budgie však v podobě Raye Phillipse dostali přesně to, co potřebovali a co chtěli. A právě takový soulad odlišuje dobrou kapelu od špatné a nakonec i dobrého hráče od toho skutečně průměrného.

Phillipsova hra sestávala povětšinou ze základního rovného doprovodu, ne sice tak primitivního jako u AC/DC, avšak na druhé straně prostého různých obohacení, která známe například od Led Zeppelin či Cream, o Deep Purple nemluvě.

V relacích hardrocku byla možná trochu na závadu jistá "samplovitost" breaků. Rozumějte: zahrát v hardrocku na stejném místě (například na konci každé sloky) tentýž break totiž přímo odporuje svatému desateru. Španělská inkvizice by za to možná sekla ruku, minimálně by nasadila železnou pannu. Civilizovaní hardrockoví fanatici se však spokojí jen s konstatováním na bázi inverzního sloganu coca-coly, tedy: "není to ono". Nicméně skutečností zůstává, že právě tenhle způsob hry se prosadil v osmdesátých a následujících letech.

Pokud jde o zvuk, bicí Raye Phillipse se značně opíraly o studiovou techniku a způsob jejich záznamu představoval určitý protipól k "přírodnímu" soundu Paice nebo Crisse - naprosto utlumené bubny, vydatně upravené ekvalizérem, popřípadě i dalšími efekty. I tímhle však Budgie předběhli dobu a jejich debut z roku 1971 lze s klidem vydávat za nahrávku minimálně o deset let mladší.

Právě z prvního alba pochází také jejich zřejmě nejznámější skladba Homicidal Suicidal, která je i obsahem dnešní transkripce. Pro zajímavost lze uvést, že tuto skladbu nahráli o nějaký ten pátek později jako cover-verzi Soundgarden.

 

Přestože Budgie hráli povětšinou v klubech a jejich výlety mimo rodná vřesoviště nebyly zrovna nejčastější, jejich vliv na podobu nové vlny britské oceli a heavy metalu obecně byl možná větší, než mnoha kapel, které jsou dnes nepoměrně známější a které, pokud už nejsou v mauzoleu slávy, si na to zaručeně brousí zubní protézu.

Jak jsem však zjistil, Budgie stále koncertují, takže se nedá vyloučit, že nakonec přece jen získají uznání, které jim po právu náleží.

A třeba se objeví i v Jurském parku II...

Psáno pro časopis Muzikus