muzikus.cz na facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači

baskytaraBasa je moje droga

9.3.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Basa je moje droga

Basa je moje droga

"Feťák bere drogy, a já si chci zahrát na basu, protože je to moje droga. No tak co?" přiznává se smíchem, nicméně zcela popravdě, basista Richard Scheufler. Od přírody nadaný muzikant, obdařený neobyčejnou pracovitostí a muzikantskou vůlí, který se tak postupem let stal virtuózním basistou v pravém smyslu slova, respektovaným hráčem, ale i uznávaným basovým pedagogem.


S muzikou od narození

Richard Scheufler, rodák ze severočeské metropole Ústí nad Labem, žije muzikou doslova obklopen už od narození. Pochází z muzikantské rodiny, a tak není nic překvapivého na tom, že jeho hudební sklony byly rodiči zaznamenány a rozvíjeny už od nejútlejšího věku. "Začalo to harmonikou, když mi bylo asi dva o půl roku. Maminka mi vyprávěla, jak to vypadalo. Strejda držel harmoniku, táta tahal za druhý konec a já vyluzoval tóny. Když rodiče zjistili, že ty melodie mají nějaký smysl a že když mi zahrajou tón, dokážu ho najít a zopakovat, rozhodli se vést mě k muzice. Když jsem byl o trochu větší a dosáhl už na stoličku, přišel klavír a potom bicí. Důležitá byla i osoba strejdy Jirky. Vedl celá léta ve škole dětský orchestr, v němž jsem taky hrál. Krom toho to byl přítel rodiny, měli jsme společnou chalupu. Třeba vánoce vypadaly tak, že jsme se tam všichni sešli a od rána do večera hráli. A tak se také stalo, že se jednou školní orchestr rozpadl, zůstal strejda Jirka, jeho syn a já. Strejda přinesl baskytaru a řekl mi: ,Nauč se na ní přes jarní prázdniny, za čtrnáct dní máme koncert.'"

Tak tedy vypadaly okolnosti, které rozhodly o tom, že se Richard napříště stane basistou a že o řadu let později bude česká rocková a popová scéna obohacena o jedno výrazné jméno. Teď ale ještě Richard poctivě střídal baskytaru, jež ho čím dál víc fascinovala, a klavír, na nějž se mu chtělo čím dál méně cvičit. "Uvažoval jsem o konzervatoři, ale všichni mi to rozmlouvali. Neměl jsem žádné vysvědčení z LŠU, na klavír jsem chodil soukromě, a tak mi říkali, tam se nemůžeš dostat, nemáš tlačenku, tam tě nevezmou. Škoda, že jsem to tenkrát nezkusil, když ne na klavír, třeba na bicí nebo nějaký jiný nástroj, jak se to dělalo. Nicméně, všechno špatné je k něčemu dobré, a já o to více po hudbě toužil. Vystudoval jsem Střední školu železniční v Děčíně v oboru traťmistr. V té době už jsem ale hodně hrál s nejrůznějšími kapelami po zábavách a tak podobně. Vracel se domů nad ránem, pak každý den vlakem do školy, a není divu, že jsem pravidelně každou třetí hodinu usínal. A když jsem neusínal, psal jsem pod lavicí noty a akordy místo učení, ale kantoři to tolerovali. Je hezké, že historie se opakuje. V podobné situaci je teď můj syn Richard. Hudební vzdělání jsem dostal mnohem později. Vystudoval jsem KJJ v Praze pod vedením prof. Vladimíra Hory. Bylo mi potěšením chodit k němu na hodiny, věděl jsem, co jsem hledal. Kromě toho je fajn člověk a přítel."


Muzika ze všech stran

"Když jsem se v roce 1986 vrátil z vojny, hrál jsem asi půl roku v baru. Bavilo mě vždycky objevovat všechno nové, a to nové byl pro mě tehdy slap. Čuchl jsem k Marku Kingovi, od Milana Brouma si koupil Fender Jazz Bass a cvičil a cvičil. V baru se mnou hráli muzikanti starší o deset patnáct let, unavení životem, v pauzách sedli na bar a chlastali. Já vzadu cvičil. Nějak se to o mně rozneslo, a tak za mnou jednou přišel Petr Kadlček a nabídl mi, abych šel hrát k Naturalu. Bylo to moje první profesionální angažmá a byla to dobrá kapela. Kluci se sice zajímali o trochu jinou muziku - já poslouchal jazz a funky, oni Deep Purple nebo Petera Gabriela, ale dohromady jsme si rozuměli."

Současně s působením v Naturalu ovšem Richard neustále pracuje i na permanentním vybrušování svých hráčských schopností. Mezi jeho oblíbence přibývá třeba Stanley Clarke, John Patitucci a další. Richard rovněž pokládá základy své příští basové školy. V řadách skupiny Natural stráví zhruba čtyři léta.

Basa je moje droga

Basa je moje droga



"Pak mi ale začalo vadit, že severočeská agentura, co měla na starosti muzikanty, odsouvá Natural na druhou kolej. Vadilo mi, že někdo rozhoduje, jestli si můžu zahrát nebo ne. Nebylo živobytí, a tak jsme načas šli k Buranu Prášilovi, což byla kapela, která na vystoupení doprovázela Pepíky Náhlovského a Mladého. Ale ani tam to dlouho netrvalo. Já chtěl hrát, kontakty jsem neměl, potřeboval jsem se něčím živit, a tak jsem zdvihl telefon a zavolal Jirkovi Nepomuckému. Ten mi řekl, že zrovna rozpustil Prototyp a staví novou kapelu pro Dalibora Jandu, abych do ní šel - a tak jsem šel."

Po boku Dalibora Jandy působí Richard v roce 1990. Tahle, opět docela odlišná muzika, je sice na hony vzdálena jazzu a funky, které Richarda přitahují, ale angažmá přináší opět další zkušenosti. "Ujasnil jsem si, nejen muzikantsky ale i lidsky, co chci v muzice dělat a co ne. Nemám nic proti dobrému popu, protože zahrát čtyřicet taktů stejně, je kolikrát daleko těžší, než vyblafnout nějaké jazzové sólo, kde se můžeš pohybovat v polyrytmech naprosto svobodně, co hlava ruce dají. Znám spoustu dobrého popu a špatného jazzu. Začaly mi ovšem vadit všechny ty nesmyslné pokyny zdejších producentů, kolik kde smí a nesmí být kytary, aby to hráli v rádiích, co se může a co nemůže, ... Věci, jež teď s odstupem (a s tím, co jsem poznal v Anglii) vidím jako naprosté zdejší nesmysly. Nepřijal jsem proto nabídku na kapelničení, a odešel."

Nutnost obživy přivede Richarda na čas vedle muziky i na místo docela odlišné než koncertní pódia a nahrávací studia - za volant. Ale i to má leccos společného s muzikou. "Jel jsem jako řidič autobusu na Slovensko na turné s Marcelou Holanovou, basu jsem měl samozřejmě s sebou. V doprovodné kapele tehdy hrál klávesista Milan Steigerwald, tak mi cestou říká - Hele, koluje o tobě, že seš naprostej debil a naprostej magor, a mě magoři vždycky zajímali. Kromě toho jsem s sebou měl nahrávky, které jsem krátce před tím natočil v rozhlase a chtěl jsem je poslat Stanley Clarkovi. Představoval jsem si, že by mi mohl pomoct získat ,šestku'. Tyhle snímky jsem jednou po zvukovce pustil přes aparaturu, Milan vyběhl ze zákulisí a povídá: ,Tebe chci do kapely. Tak jsem se stal na dvanáct let členem King Size. Ta kapela mě chytla. Jednak filosofií - vždycky jsem měl rád východní kultury - jednak hudebně, protože tady jsem měl možnost využít a zúročit to, co jsem se do té doby naučil.'"



Od King Size za Kanál

V podstatě celá devadesátá léta a ještě něco navrch stráví Richard jako řádný člen pražské formace King Size po boku svébytného muzikanta a skladatele Milana Steigerwalda, zpěvačky Pavly Forstové a proměňující se sestavy. Získá pověst neúnavného a nekompromisního "školitele bubeníků", s nimiž tráví hodiny a hodiny ve zkušebně vybrušováním ideálního rytmického souladu, využívaje při tom i svých někdejších bubenických zkušeností. King Size jsou společně s ním prototypem osobité, muzikantsky obdivuhodně erudované kapely, jež však přes všechny nesporné klady, oslovuje spíš menší okruh fajnšmekrů než široké publikum.

"Není až tak jednoduché definovat, proč tomu tak je. Jednak jde o souhrn okolnost, a taky si myslím, že věci fungují i na základě toho, jak komunikuješ s Hospodinem. Nakolik věříš - nejen v to, co děláš. Jak se říká, víra hory přenáší. Pozitivní či negativní myšlení ovlivňuje náš život. Myslím, že Hospodin neneguje lidské snažení, lidé si nosí negaci sami v sobě, ta může být příčinou jejich neúspěchu. Nejsem si jist, zda kapela King Size (včetně mě) byla po všech ústrkách a odmítaní připravena na to - stále pozitivně myslet. Tuším, že vztahy a okolnosti, jež nás potkávají, fungují až do těch nejjemnějších nuancí. Bude to ,dar z nebes', pokud mi jednou bude odhalena pravá podstata věcí."

V řadách King Size působil Richard až do roku 2002, jako host je ovšem podepsán i pod jejich aktuálním albem z února 2004. Během tohoto tuctu let ovšem nacházíme jeho jméno i na mnoha dalších místech. Aktivně působí jako basový pedagog, vydává vlastní školu, hostuje na nahrávkách popových interpretů jako Damians, Karla Gotta, Lucie Bílé, působí v řadě progresivních a jazzových projektů, mezi nimiž jsou třeba Blue Birds s Ivanem Myslikovjanem. Výčet by byl opravdu předlouhý a nepřehlédnutelné místo v něm zaujímá rovněž Richardův sólový albový debut V rukou Tvých z roku 2000, v české a anglické verzi, kde se představuje i jako skladatel, aranžér a zpěvák. Na podzim roku 2002 se ovšem rozhodne k naplnění dlouho odkládaného snu, velmi důležitému kroku své kariéry, k odchodu do Anglie. "Uvažoval jsem o tom léta, chtěl jsem být kosmopolitní člověk, mít možnost hrát i jinde, naučit se pořádně anglicky... ale nebylo to snadné rozhodnutí, už kvůli rodině, která mi je velkou životní oporou. Jedna věc je o tom mluvit, druhá to udělat. Sbalil jsem čtyři basy, veškerý výukový materiál, desky, co jsem natočil a aranžoval, a netušil jsem, co tam budu dělat. Jestli učit, hrát... nevěděl jsem. Odjel jsem do Hastingsu a začal od nuly."


Rok 2003 tráví Richard převážně ve svém novém působišti za kanálem La Manche. Při návratech do vlasti stačí dokončit zmíněné album King Size a procestovat křížem krážem republiku na turné s Lenkou Filipovou. Rytmický tandem s ním tvoří jeho patnáctiletý syn a velmi nadějný bubeník Richard, s nímž a se saxofonistkou Andreou Kolmanovou natáčí a spoluprodukuje několik nahrávek. V Anglii se naproti tomu Richard otec vedle intenzivního studia řeči začíná krok za krokem seznamovat se scénou nejen v Hastingsu a včleňovat se do ní. Získává pracovní povolení jako "composer" pro práci ve studiu Clier Hamill. Vystupuje jako host s tamními hudebníky Papa Georgem, Donnou Terenzi, Tomem Palmerem, Steve Winchesterem a dalšími. Navazuje užší spolupráci s Nana Tisboe, perkusistou popové hvězdy Robbieho Williamse, koncertuje s ním na festivalech a natáčí jeho sólový projekt Bushfaya. Představuje se na klubových pódiích jak s coververzemi a převzatými skladbami, tak s tituly vlastního repertoáru, a především sbírá další a další zkušenosti, které hodlá zúročovat nadále na obou březích Kanálu.

"Přesvědčil jsem se, že všude na světě, když nebudou lidi cvičit a hrát, budou hrát jen to, co Bůh dal. Někdy dal víc, někdy dal míň. Ale jak říká profesor Veselý svým žákům - Ne, ne. Ne dvacet procent je talent - a osmdesát práce. Talent je podmínkou - a sto procent je práce."



Nástroje:

Signovane modely firmy K&K; Richard Scheufler model Romeo 6 strings; Richard Scheufler model Juliet 6 strings (fretless); Slapper 4 strings; Bassman 4 strings (přesné znění je na web adrese K&K); Yamaha TRB 6P

Zesilovače: George Dennis, Carvin, Trace Elliot-pre amp, Ampeg

Struny: D'Orazio

pro studiovou práci využívá: sekvencer Yamaha QY 700, HDD Korg D16, Proteus EMU

www.richardscheufler.wz.cz


Baskytarista Richard Scheufler se narodil 1. 11. 1964 v Ústí nad Labem. Prošel skupinami Natural, Buran Prášil, Karel Gott Band, King Size, Blue Birds, hrál v doprovodné kapele Dalibora Jandy. Intenzívně vyučuje hru na baskytaru, je autorem původní videoškoly. Podílel se na bezpočtu nahrávek od popu a rocku až po jazz a fúze s klasickou hudbou. Uskutečnil řadu workshopů na pražských a bratislavských veletrzích, též v německém Frankfurtu. V současné době působí v Anglii a u nás v doprovodné skupině Lenky Filipové a pracuje na svých sólových projektech.


Psáno pro: časopis Muzikus 2004/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Basa-je-moje-droga~09~brezen~2004/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;