Barevně a živě

Barevně a živě
Barevně a živě

Na hudební fanoušky se koncem září usmálo štěstí a ve vyprodaném Lucerna Music Baru jim provětrali ušní bubínky energičtí Living Colour. Jejich technici postavili na vyvýšené pódium opravdu slušnou hradbu aparátů a pochopitelně je nezapomněli doplnit množstvím efektů, jež připomínaly spíše nabídku velice dobře zásobených hudebnin než vybavení kapely s jednou kytarou a basou. To, co měl pod nohama kytarista Vernon Reid, by muselo uspokojit nejednoho krabičkového fajnšmekra. Ten člověk by měl dostat aspoň Grammy - už jen za to, že se v tom ještě vůbec vyzná. Kapela měla na hranicích problémy s pasy, kde se údajně předvedli naši celníci tím, že se jim nelíbil poškozený rožek jedné stránky pasu Douga Wimbishe a nechtěli jej pustit za "železnou oponu". Takže to zpočátku vypadalo, že kapela přijede pozdě a na rozhovory se nedostane. Nakonec se vše vyřešilo. Will a Vernon nám poskytli svůj drahocenný čas. Někteří muzikanti nejsou, pravda, extrémně sdílní a mají oblibu v odpovědích typu "ano, ne, nevím" apod. To ale rozhodně není Vernonův případ. Museli jsme ho opravdu brzdit, jelikož se po první otázce rozpovídal a vypadalo to, že se k dalším ani nedostaneme. O pár řádků níž vám přinášíme extrakt z toho všeho, co nám tenhle schopný kytarista napovídal. Pojďme ovšem nejdřív lehce nakouknout do Vernonova barevného života, aby i ti, kdo nejsou skalními fanoušky Living Colour, věděli, s kým mají tu čest.

Barevně a živě
Barevně a živě

Vernon Reid, bublající mozek Living Colour

Kapela právě vydala nové album, mohl bys nám k němu něco říci?

A už jste to slyšeli?

No, bohužel jsme zatím neměli to štěstí.

Je to trochu jako naše minulá alba a trochu zase ne. Víte, je pro mě hrozně těžké se s vámi bavit o něčem, co jste ještě neslyšeli. Jednou jsem se takhle bavil s chlápkem o albu, fakt jsme to hodně probrali, já s ním protlachal spoustu času, a on mě pak dost setřel.

Dobře, co je pro tebe podstatné u kytaristy?

Když si poslechnu všechny lidi, co mám rád, uvědomím si, že je asi nejpodstatnější být sám sebou. Ono to vypadá hodně jednoduše, když si to člověk takhle řekne, ale ve skutečnosti je to hrozně těžké. Třeba takový Stevie Ray Vaughan. V jeho muzice si úplně krásně přečteš: tak tohle je Albert Lee, tohle Albert King, támhleto Hendrix a další. Fascinující na něm je, že on tuhle skvělou muziku dokázal posunout ještě dál a dostat ji do dalších dimenzí. Nebo Freddy King. To je člověk, který nesmírně ovlivnil Erica Claptona. Van Halen je pro mě zase takový high-tech Clapton. Nebo takový Jeff Beck. Není to extrémně známý kytarista, a moc lidí by asi neřeklo, jo, tak tenhle chlapík mě hodně ovlivnil. Přesto si myslím, že Beck ovlivnil spoustu lidí. Já sám jsem jednou poslouchal Vivid, a pak jsem objevil na své hře stopy jeho vlivu.

Tvoje hra obsahuje prvky mnoha různých stylů. Na čem teď pracuješ z hlediska hry na kytaru?

Chtěl bych dělat spoustu různých věcí, ale v poslední době si uvědomuji, že se trochu vyvíjí a mění můj způsob prstokladu. Hodně o tom přemýšlím a myslím, že se to projevuje i v muzice, kterou skládám. Snažím se prstoklad promýšlet spíš ve směru vertikálním než horizontálním. Existuje jedna skvělá knížka, napsal ji Mick Goodrick, a jmenuje se The Advancing Guitarist. Z té knížky jsem si vzal jednu důležitou věc, kterou se snažím mít pořád na mysli: přemýšlej o kytaře, jako by to byla jen jedna dlouhá struna. Takže teď víc používám prstoklady s větším roztahováním prstů a taky se snažím používat jiné techniky hry s trsátkem. Člověk takhle přijde na spoustu zajímavých věcí. Můj velký sen je - být schopen zahrát to, co mám zrovna v hlavě.

Barevně a živě
Barevně a živě

Jak jsme se dívali na tvůj seznam nahrávek, zdá se, že máš pořád spoustu práce. Najdeš si každý den čas cvičit?

Záleží to na konkrétním dni a na tom, na čem zrovna pracuji. Nedávno jsem se stal poprvé v životě otcem. V červnu se mi narodila dcera, její jméno je Idea (česky myšlenka, nápad), takže mám taky jiné povinnosti. Celkem zajímavé pro mě s odstupem času je, že asi měsíc a půl poté, co se narodila, mě hraní na kytaru vůbec nezajímalo. Ani jsem na to nepomyslel. Fakt divný. Jen jednou jsem si tak brnkal nějaké akordy, a malá otáčela hlavičku, jako by poslouchala a chtěla říct: "Co to do prdele je?" Myslím, že zanedlouho už mě bude opravovat.

Někde jsem četl, že tvůj sen byl zahrát si s Peterem Gabrielem a že se ti to nakonec splnilo. Jak ten splněný sen vypadal?

Hrál jsem s ním už dávno a byl to fakt zážitek, protože Gabriel je jedním z mých idolů. Taky jsem se na nahrávání setkal s vynikajícím kytaristou jménem David Torn. To je jeden z chlápků, kteří umí fantastické věci při kombinaci kytary s elektronikou. Dokonce jsme pak s ním a ještě jedním kytaristou udělali kytarové trio. Nic jsme nenahráli, ale sjeli jsem pár koncertů. Byla to spíš taková legrace.

Zrovna jsme byli na Hudebním veletrhu, a když jsem viděl tu hrůznou záplavu všelijakých efektů, dostal jsem strach, že za pár let budou všichni točit knoflíkama a snažit se odhalit všechny možnosti efektů a nikdo nebude hrát a skládat.

Hm, to máš pravdu. Zvuk je opravdu značně rozsáhlá problematika. Pravda je, že to vždycky tak bylo a zase platí to, o čem už jsem mluvil. Je nesmírně těžké si najít ten zvuk, který bude něčím výjimečný a tak charakteristický, že tě podle něj lidi poznají. Já jsem prostě blázen do efektů a podobných věcí. Vždycky máš možnost si vzít Stratocastera a píchnout ho do Fender komba a hrát. Je to na tobě. Důležité je to, jestli máš lidem co sdělit. Navíc si myslím, že technika nám dává víc možností. Představ si, že se k tomu dostane někdo, třeba malé dítě, které ještě o hudbě nic neví. A díky téhle své nevědomosti vytvoří náhodou něco, co ještě nikdo nikdy neudělal. Je to stejné, jako když se Kolumbus snažil dojet do Indie, a objevil Ameriku. Nebo se doktoři snaží vymyslet nějaký lék, a vyjde jim preparát, který nefunguje. Jenže má vedlejší účinky a ty už se k něčemu hodí. A v tom nám technologie pomáhá, protože dává nové možnosti. Na druhou stranu, i já mám určité hranice. Podle mě by měl člověk hru na nástroj studovat a věnovat se tomu. Technika by měla přijít až potom.

V roce 1995 jsi Living Colour rozpustil, ale teď jste zase pohromadě. Jak a proč k tomu všemu došlo?

Tenkrát to byla ta nejlepší věc, kterou jsme mohli udělat. Bylo to hodně špatné a my jsme neviděli způsob, jak se z toho dostat. Navenek to vypadalo, že je vše OK, ale uvnitř to bylo... Nikoho z toho neobviňuji a vím, že jsem na tom rozpadu měl velkou vinu i já. Tenkrát jsem si byl jistý tím, že to nemůže dál pokračovat, a taky jsem myslel, že už to nikdy nepůjde dohromady. Já jsem se hrozně bál s Living Colour skončit. Nedávno jsem byl v Londýně a stál jsem před holičstvím. Uvažoval jsem o tom, že se nechám ostříhat. Fakt to nebylo jednoduché, protože jsem měl dlouho dredy, i když jsem nikdy nebyl opravdový rasta. Před tím obchodem zrovna nějaký kluk opíral kolo, a tak jsme se dali do řeči. A on mi na to řekl: "Jediný, co musíš udělat, je překročit tenhle zasranej práh...!" Byl to takový můj guru. Jenže při rozpadu Living Colour jsem ho neměl a bylo to fakt těžké.

Pojďme zahrát na strunu samolibosti. Které ze svých vlastních sól máš rád?

Mám docela rád to z Cult of Personality. Tenkrát jsem byl příšerně unavený, ale rozhod jsem se ještě nahrát tohle sólo. Tak jsem to tam bez přípravy nahrál a hned druhou verzi jsme tam nechali. To sólo je nestříhané, nahrané jako jeden kus. Ne, že bych měl něco proti stříhání. Dobrá věc. Pak mám ještě rád to z Memories Can't Wait. A taky něco z desky Stain, i když na nahrávání toho alba moc rád nevzpomínám. Měl jsem v té době příšernou depku, protože jsem se zrovna rozcházel se svou první ženou. Byl jsem tak nasranej, že jsem řek manažerovi, aby poslal do dvou výroben masteringy s různými verzemi sól, a on to udělal.

Takže deska vyšla se sóly ve dvou verzích?

Přesně tak. Jednou za mnou přišel po koncertě jeden skalní fanoušek a ptal se: "Co to, do hajzlu, je? Máme doma s kámošem stejnou desku, ale sóla jsou tam trochu jiná."

Hm, zajímavý způsob, jak zmást fanoušky. Koho máš ještě v oblibě kromě Petera Gabriela?

Poslouchal jsem vždycky hroznou spoustu nejrůznější muziky, takže by to byl asi dost dlouhý seznam. Nedávno jsem se ale díval na televizi, a tam byla zpráva o tom, že zemřel Johnny Cash. To mě fakt vzalo a bylo mi z toho smutno. Pamatuji se, jak jsem ještě jako dítě viděl v televizi chlápka v černém, který hrál na kytaru. Už tenkrát mi blesklo hlavou: "Tak tenhle pán říká pravdu."

V dnešní uspěchané době vzniká dennodenně spousta nových kapel a nahrávací společnosti zajímají jen kapely, ve kterých vidí zdroj okamžitého zisku. Co bys poradil kapelám, které svou tvorbou stojí, řekněme, trochu mimo hlavní proud?

Muziku je třeba dělat kvůli muzice samotné, a ne proto, abys byl slavný a bohatý. Muzikou by měl člověk žít, ale na druhé straně je třeba mít i věci mimo ni. Pokud děláš muziku jen proto, abys byl slavný, může se ti to jednou podařit. Pak je to ale dost ošidné vítězství. No a pak tě to hlavně musí bavit. Pokud tě to bavit přestane, je jasné, že něco musí být úplně špatně. A měl bys být upřímný k lidem, se kterými pracuješ. Jestliže se ti něco nelíbí, producent, nahrávací společnost, musíš sebrat odvahu říct to. Není dobré obětovat pro trošku slávy své vlastní já. Jestliže to uděláš, vrátí se to a kopne tě to do zadku.

 

Mr. Vernon Reid se narodil v Londýně v roce 1958 a strávil většinu svého života v New Yorku. Na kytarovou cestu nastoupil ve svých patnácti letech, ovlivněn a inspirován jiným kytarovým velikánem - Carlosem Santanou. Studoval sice na technice v Brooklynu, ale zároveň docházel na hodiny kytary. Jeho učiteli byli jazzoví kytaristé Rodney Jones a Ted Dunbar.

Na počátku osmdesátých let se dostal k partičce Decoding Society, jazzového bubeníka Ronalda Shannona Jacksona, a jeho jméno si brzy začalo získávat zvuk. Kapelu Living Colour založil původně jako trio v roce 1984, a o čtyři roky později, v roce 1988, vyšlo kapele první album Vivid, které neprodukoval nikdo jiný než frontman Rolling Stones - Mick Jagger. Ten si kapelu oblíbil tak, že ji s sebou vzal i na turné, jež sám Vernon považuje za jeden z nejpovedenějších koncertních úseků dosavadní kariéry. Až do rozpadu, v roce 1995, vydali Living Colour ještě dvě dlouhohrající desky Time's up 1990 a Stain 1993 a také EP Biscuits 1991.

Po rozpuštění Living Colour se Vernon Reid věnoval spoustě různých projektů a v roce 1988 natočil svou první (a zatím poslední) sólovou desku Mistaken Identity, kterou koprodukoval s uznávaným jazzovým producentem Teo Macerem. Vernon složil hudbu k filmům Fresh Kill a Johnny Mnemonic a pracoval jako host na nahrávkách mnoha interpretů, mezi něž patří například: Jack Dejohnette, Public Enemy, B. B. King, The Ramones, Mariah Carey, Mick Jagger, Tracy Chapman, Eye & I, Family Stand, Carlos Santana, Peter Gabriel a další. S Living Colour získal v roce 1989 Grammy za skladbu The Cult of Personality a v roce 1996 byl nominován na cenu Grammy za skladbu Every Now and Then. Přestože sám nevěřil, že by se jednou mohli dát LC opět dohromady, stalo se tak, a skupina nedávno vydala svou nejnovější desku Collideoscope.

Barevně a živě
Barevně a živě

Will Calhoun: Nehraju jenom "bubenickou" muziku

S Willem Calhounem jsem se setkal v Lucerna Music Baru během zvukové zkoušky před vystoupením Living Colour, ke kterému mě nenapadá vhodný přívlastek. Je to podobné jako jejich poslední album. Kdo najde 2 sekundy nudy, dostane ode mě pivo. Protože jsme měli jen jeden diktafon, jehož paměťovou kartu už pár desítek minut zaplňoval svým více méně monologem Vernon Reid, chvíli jsme čekali. Ale protože Calhoun dává rozhovory rád, tak mě donutil, ať ho Reidovi vezmu, že už stejně kecá hrozně dlouho :o) (mimochodem, Reid mluvil ještě po skončení mého rozhovoru s Calhounem, takže bylo dobře,že jsem mu ten diktafon vzal). A tak se začala paměťová karta plnit dalším více méně monologem...

 

Náš časopis je hlavně o nástrojích a hraní na ně, proto se budu ptát hlavně, na co hraješ. Viděl jsem, že máš Sonory...

... bubny Sonor, činely Sabian...

Proč zrovna Sonor, proč ne Yamaha nebo Premier?

Sonory se mi vždycky líbily, protože v nich dokážu najít svojí identitu. To je pro mě hodně důležité, bez ohledu na to, co zrovna hraji za styl (jestli rock and roll, jungle, world music nebo nahrávám ve studiu). Jsem taky producent a chci mít buben, který má zvuk a který můžu bez obav použít na jakékoliv nahrávání, a nemusím mít spousty různých sad.

Takže hraješ všechno na stejnou sestavu?

Snažím se poslední tři nebo čtyři roky používat na všechny styly stejnou sadu.

A ta je z nějaké řady, nebo je to tvoje vlastní?

Teď používám Delite Series, ale sada, která je s mojí muzikou spojená nejvíc, je Sonor Hi-lite. Moje poslední nahrávky, nahrávky s Waynem Shorterem, Jacem Pastoriusem, B. B. Kingem, Mickem Jaggerem, to jsou všechno Hi-lite.

Proč Sabian?

Sabian mi dovolí jít do továrny a udělat si vlastní činel. Nehraju jenom "bubenickou" muziku. Chci vytvářet hudbu ze zvuků, a když mi nějaký zvuk chybí, můžu si ho nechat udělat.

To bude asi případ toho zajímavého činelu, co máš vpravo vedle ridu...

... myslíš Alien Disc. Jo, to je přesně ten případ. Mám 12" Alien Disc nahoře a pod tím mám 14" Alien Disc, takže je tam díra 2 palce, a díky tomu nepotřebuji druhou hi-hatu. Ten mám moc rád, pak mám Ambient Ride, což je hrozně tenký činel. Když si ho dáš takhle do podpaždí, tak ho úplně klidně ohneš (pozn. aut. - vypadá to, jako by mu dával "kravatu"), je vynikající na drum and bass, ambient rock a takové styly. Pak mám něco, čemu říkají Lunar ride, což je naopak velmi těžký činel, který je velmi konkrétní a má čistý zvuk bez přeslechů, i když samozřejmě záleží na tom, jak do toho praštíš :o). To je skvělá kombinace. Všechno ostatní je dělané na zakázku. Mám dva kousky, které Sabian pravděpodobně vůbec nezačne vyrábět. Možná ano. Pro mě je nejdůležitější dělat hudbu, a tahle firma mi umožňuje mít činely, se kterými jsem spokojen. Oni je třeba ani nechtějí prodat. Já prostě můžu přijít do továrny a říct: potřebuji tohle, tohle a tohle, a oni řeknou: fajn, tak to uděláme.

To je asi sen každého bubeníka.

Jo (pozn. aut. - doslova "yeah").

Jak si dokážeš udělat čas na cvičení, když se podílíš na tolika projektech ať už jako bubeník nebo jako producent?

Cvičím kdekoliv, kde je to možné. Doma, v hotelu, v autobuse, na zvukovce, ve studiu... Když je čas. Když mám třeba něco nahrávat ve studiu, dohodnu to tak, že tam přijedu o den dřív, postavím si bubny a v klidu si tam zahraji. Cvičení je hrozně důležité a hrozně ovlivňuje tvojí kariéru. Nejde jen o procvičení, ale zjistíš přitom, kolik dalších nových věcí můžeš vymyslet. Mozkem, rukama... Když třeba sedíš v hotelu, můžeš bouchat do různých věcí - knížek, stolků... Kdejaká firma vyrábí i různé pomůcky na cvičení jako pady, dokonce i šlapky, takže si sedím v hotelu, koukám na tenis nebo na fotbal, stáhnu si zvuk a cvičím.

Používáš metronom?

Pořád. I při hraní. Používáme spoustu samplů a smyček. Většina věcí na podiu je přes MIDI, ale ne úplně všechno. Některé věci jsou jen načasované a záleží na tom, kdy písnička začne, takže já musím hrát tak, aby to sedělo s počítačem. Do budoucna to pravděpodobně budeme muset sesynchronizovat a propojíme všechno - až seženeme víc peněz. Ale metronom je nezbytnost (pozn. aut. - mimochodem používá Tama RW 100)

Všiml jsem si, že používáš tři virbly, můžeš mi o nich něco říct?

Mám jeden standardní 14" ze sady, který střídám ještě s jedním, a pak používám jako druhý virbl o něco menší Sonor Artist series. To je můj nejoblíbenější. Má 39 vrstev (39?!). Pokud se ti někdy stalo, že jsi přeslechnul virbl, tak tenhle nikdy :o). Má krásný zvuk, nádhernou povrchovou úpravu, je to jen třináctipalec, takže nezabírá tolik místa, je ostrý, jasný, lehko se ladí, prostě výborný buben. A je hlasitý! (pozn. aut. - celou dobu vedle něj sice seděl agent od Sonoru, ale myslím, že má ten bubínek vážně rád.)

Tak už nám zbývá jen hardware. Slyšel jsem od tvého technika, že máš nějakou zajímavou šlapku.

Jo. Ta je od Dona Sleishmana. To je jeho copyright z roku 1958. Ten udělal spoustu věcí, které mu byly ukradeny. Třeba Free Floating System, co používá Pearl, je původně jeho nápad. Vymyslel spoustu zajímavých věcí, ale protože jeho firma je malá, tak s tím neprorazil, někdy mu něco ukradli, jindy musel prodat patent, protože potřeboval peníze... Další věc, dvojšlapka s palicemi uprostřed a pedály na straně, to je původně taky jeho design, který prodal Japoncům, a od nich to koupil Sonor, jenž na to má copyright teď. Don je můj výborný kamarád, je to taky skvělý bigbandový bubeník. Pokaždé, když jedu do Austrálie, tak se u něj stavím. Dělá taky výborné bubny.

Když už mluvíme o podivném hardwaru, zkoušel jsi od Sonoru Twin Effect Pedal (pozn. aut. - single šlapka s dvěma palicemi, přičemž druhá palice se ovládá patou)?

Jo. Občas s ní zkouším. Je to úplně jiná technika hraní. Doteď jsem používal techniku heel-toe (pozn. aut. - pata - prsty, kdo tomu nerozumí, ať se zeptá nějakého bubeníka) pouze na hi-hat, takže zkouším na ten pedál hrát levou nohou.

Takže ti to přijde jako užitečná věc?

Určitě. Chci ji používat, ale zatím na to nemám (pozn. aut - to se od Calhouna poslouchá moc hezky, že taky na něco nemá...). Je to úplně jiná technika. Já mám na levou nohu tři šlapky. Hi-hat, levý kopák a levý pedál od dvojšlapky. Abych to mohl ovládat, musel jsem si osvojit určité pohyby. S touhle šlapkou je to úplně jinak. Kromě pohybu doleva/doprava a dopředu/dozadu musím teď hýbat nohou i nahoru a dolů i patou a to je dost nezvyk, ale rozhodně to myslím stojí za to.

Co teď vlastně děláš kromě Living Colour?

Teď jsem ve studiu a dělám novou nahrávku. Je to úplně nová parta lidí, jako je Pharao Sanders, Foster Williams, Wallace Roney, Stenley Jordan, taky "nějaký vostrý týpci" z Mali, prostě spousta různých lidí, které mám rád. Ještě nevím, co z toho vyleze, prostě to nějak dáme dohromady. Je mi jedno, kolik se prodá nahrávek, prostě to bude něco, co mě baví. Jsem moc rád, že tu nahrávku dělám. Jestli ta nahrávka někoho pořádně nas*re, tak budu fakticky štastnej. :o)

Jak vůbec nahráváš bicí?

To záleží na desce. Třeba Head Fake (myslím, že v prosinci bychom s ním měli přijet do Prahy v rámci turné) jsem měl jen jeden mikrofon v kopáku, jeden mezi virblem a hi-hatkou a dva overheady. Nemám rád moc mikrofonů. Pokud má bubeník zvládnutou dynamiku a bubny, které mají zvuk, tak toho víc nepotřebuje. Třeba někdy nedávám mikrofony vůbec k bubnům, ale rozmístím je po místnosti. Každopádně - čím míň mikrofonů, tím líp. Když doma nahrávám (používám víc mikrofonů, protože tam není tak dobrá akustika), tak mám mikrofony přes půl metru od blan. Zvuk je jako lidská bytost - potřebuje prostor. Poslechni si staré nahrávky Milese Davise nebo Johna Coltraina. Tenkrát měli ve studiu jeden mikrofon zavěšený ze stropu a jeden v kopáku. A ten zvuk z Giant Steps se dodnes marně snaží spousta zvukařů napodobit. Nebo staré nahrávky Live at Carnegie Hall, tam měli dokonce jenom jeden mikrofon. Záleží na hudebníkovi.

Když jsi zmínil Head Fake, jak to vypadá s Jungle Funk?

Jungle Funk už není, skončil. Možná ještě v budoucnu něco uděláme, nevím. Neměl bych říkat "už nikdy", protože když jsem naposled řekl "už nikdy", tak to taky nějak nefungovalo. Ale bylo to skvělé. Myslím, že jsme byli asi třikrát v Praze. Byl to vůbec hrozně divný projekt. Začalo to tak, že jsme udělali takovou show asi ve dvě ráno na jednom velkém jazzovém festivalu ve Švédsku. Přišel nějaký produkční a zamluvil si nás na rok a půl. A to jsme jenom tak blbli s tématy, co nás napadly při zvukovce, nikdy jsme nezkoušeli, takže byla v kapele dost velká svoboda. Ale většinu muziky jsme dělali my dva s Dougem, a to je teď Head Fake, i když je to trochu někde jinde.

Tak díky za rozhovor a těším se, že se v prosinci uvidíme.*

 

*Headfake - 15. 12. 2003, Lucerna Music Bar

 

Will Calhoun je světově uznávaný bubeník žijící v Bronxu v New Yorku (narodil se 22. července 1964 v Brooklynu). Vystudoval Berklee School of Music v Bostonu, kde získal bakalářský diplom v oboru Hudební produkce a výroba. Jeho jedinečná směs improvizace a hardrockového bubnování je k nalezení na všech deskách skupiny Living Colours, ať už je to debut Vivid, kritikou uznávané druhé album Time's Up, maxisingl z roku 1991 Biscuits, hodně drsné Stain nebo slovně naprosto nepopsatelné poslední album Collideoscope. Jako textař spolupracoval Will na mnoha skladbách Living Colour a napsal kritikou uznávané písně Pride z alba Time's Up a Nothingness z alba Stain. Jejich první velké angažmá přišlo, když je Mick Jagger viděl vystupovat v CBGB a pozval je k sobě do studia na nahrávání svého nadcházejícího sólového alba. Mick Jagger pak nadále projevoval svou přízeň tím, že skupině produkoval dvě dema, která jim zajistila smlouvu s Epic Records. Kromě práce s Living Colour nahrával nebo byl na turné s různými muzikanty včetně B. B. Kinga, Micka Jaggera, Jaca Pastoriouse, Harryho Bellafontea, Pharao Sanderse, Jacka Dejohnette, Marcuse Millera, Carly Simona, Herba Alperta, Rona Wooda (kytarista skupiny Rolling Stones), Waynea Shortea a dále nahrával s rappery Run-DMC a Public Enemy. Will Calhoun stihl při svém náročném pracovním vytížení nahrát dva sólové projekty Housework a Drum Wave. Tyto desky jsou alternativním prostorem pro jeho akustické bubenické umění, stejně jako pro jeho snahu o elektronické vyjádření. Dalším jeho elektro-akustickým projektem je Head Fake, kde se dal - podobně jako na Jungle Funk - dohromady s Dougem Wimbishem, a který možná také dorazí i do Prahy.

Psáno pro časopis Muzikus