přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýBarbora Mochowa - Depersonalizace a melodie pomíjivosti

13.08. | Autor: Jaroslav Corvus Burda | sekce: pro muzikanty - články

Barbora Mochowa - Depersonalizace a melodie pomíjivosti


Barbora Mochowa je ve zkratce řečeno pokladnicí příběhů a my můžeme mluvit o štěstí, že máme svou královnu emocemi, magií a naléhavostí opředeného sadpopu. Její intimní zpověď ruku v ruce s kvalitou práce je úžasná a zároveň z ní jde trochu strach.

S Barborou Mochowou, mladou zpěvačkou, skladatelkou, textařkou (a také talentovanou malířkou), se nesetkávám v rámci rozhovoru poprvé. Nemohu tedy opomenout otázku, která se přímo nabízí:

Jak jsi spokojená se svou sólovou debutovou nahrávkou? Splnila se tvá očekávání? Jaké jsou reakce posluchačů a kritiků? Před natáčením alba jsi mi odpověděla následovně:
„Není pro mě ani tak důležité prorazit, jako spíš něco říct. A ta touha něco říct je hodně silná, to ano. (úsměv) Jaké to bude mít ohlasy, na tom už tolik nezáleží, hlavní pro mě je, abych tady nějaký ten otisk zanechala a aby to alespoň pro jednoho člověka něco málo v jeho životě třeba znamenalo.“

Ke své desce jsem směřovala dlouhou dobu, teď je konečně tady a já si ji užívám a mám ji ráda. Je přesně taková, jak jsem si přála. S reakcemi jsem moc spokojená, nejvíc si vážím především těch od přátel a fanoušků, jejich vzkazy mi udělaly velkou radost. Recenze byly zatím také pěkné, uvidíme, jak to půjde dál...

K nahrávání desky ti pomohla úspěšná kampaň na crowdfundingové stránce Hithit.com, kterou (na rozdíl od zahraničních interpretů, získávajících prostředky např. na Kickstarteru) příliš domácích skupin nevyužívá/nezná. Jak podstatná byla kampaň pro tvou nahrávku?
Musím říct, že bez crowdfundingové kampaně by album vznikalo velmi těžce. Zatím studuji, takže nemám velké možnosti. Jsem proto moc vděčná všem, kteří mě podpořili, a ještě jednou jim touto cestou moc děkuji.

Uvažuješ o návrat na Hithit či Startovač u následující desky?
Určitě. Náklady na natočení desky, aby odpovídala mým představám, jsou bohužel hodně vysoké.

V roce 2014 jsi ve spolupráci s Martinem Peřinou a Alicí Bauer vydala singl Rise and Shine, na kterém sis otestovala reakce (nejen) tuzemských posluchačů. Doprovodný videoklip měl velký úspěch jak po stránce hudební, tak vizuální (také díky vynikající práci kameramana Jana Škopka). Do jaké míry sis už tehdy uvědomovala, že jsi na domácí scéně vyplnila nepříliš prozkoumanou škatulku tzv. sadpopu?
Cítila jsem, že možná dělám něco, co tu trochu chybí. Ale nijak zvlášť jsem se nad tím asi nezamýšlela. Vždycky jsem tvořila spontánně, neumím si představit, že bych se cíleně snažila zaplnit nějakou mezeru, nebo se naopak snažila jít s trendy. Asi by mi to ani nešlo, protože často vůbec nevím, co se děje kolem. (úsměv)

Barbora Mochowa - Depersonalizace a melodie pomíjivosti


Waiting for the White Raven je jednoznačně deska světových parametrů ať už po stránce zvukové, kompoziční nebo textové (s vynikající úrovní angličtiny). Na albu se podílel František Krtička (smyčcové aranže), Kvintesence Quartet či elektronický mág a producent Matouš Godík. Jak se ti s výše uvedenými spolupracovalo?
Františkovi jsem poslala nahrávky, které jsem natočila jen tak na mobil v pokojíčku. Žádné noty k tomu, ani akordy. František mi potom vždycky poslal hotovou rozepsanou aranž. Když jsem pak aranže poprvé uslyšela na zkoušce s kvartetem, byla jsem nadšením bez sebe! A stejné to bylo i s Martinem Brunnerem. Kluci z Kvintesence Quartetu byli profesionální, jsou to všechno vynikající hudebníci, převážně z HAMU, a vždycky se s nimi hodně nasměju. Nejvíc času jsem pak strávila s Matoušem Godíkem v jeho studiu. Spolupracovalo se mi s ním skvěle, Matouš má opravdu cit a takový jemný precizní styl. Navíc je to moc příjemný člověk a má svůj svět. Od začátku jsem mu důvěřovala. Bylo to asi štěstí a možná pomohlo také to, že jsem si na desku počkala, až dozrál ten správný čas.

Co pro tebe při práci na debutu bylo největším přínosem? Co tě nejvýznamněji posunulo dál jako zpěvačku/skladatelku i jako člověka?
Byla to pro mě rozhodně velká zkušenost, teď už vím, co všechno obnáší zrealizovat desku. Ale asi nedokážu jednoznačně říct, co mě nejvýznamněji posunulo. Možná práce na produkci s Matoušem, to, že se člověk nesmí bát někdy improvizovat, něco vytvářet teď a tady, rovnou na místě.

Otvírák alba, skladba Gesualdo, začíná slovy „Music is my haven, yours has brought me sadness...“ Co pro tebe hudba a její komponování znamená?
V hudbě hledám především to, co jinak nejde slovy vyjádřit. Před pár dny jsem měla takový zážitek při koncertu, kde zpíval můj kamarád, úžasný zpěvák Martin Růža. Zpíval takovou jednoduchou sestupnou melodii a my, publikum, jsme zpívali s ním, čistě bez doprovodu. Lidé se usmívali, zpívali a byli šťastní. Seděla jsem opodál, také zpívala, a najednou přišlo to vědomí, že jsme tady jenom jednou, na okamžik. Všichni jsme tam společně stáli a zpívali tu melodii pomíjivosti... Myslím, že tohle dokáže jenom hudba. A co se týče skládání, je to pro mě položení se hlouběji do sebe a také objevování jiných dimenzí...

Barbora Mochowa - Depersonalizace a melodie pomíjivosti


Rád bych se zeptal, kdo přišel s nápadem zvukově pokřivit tvůj křehký, éterický vokál v písni Depersonalization, která má až strašidelné odstíny.
Vzpomínám si, že to byl Matoušův nápad. Hned jsem cítila, že je to ono. Nejdřív jsme to jen nastínili, a když mi pak Matouš poslal píseň hotovou, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. (úsměv) Píseň sama o sobě totiž nevyznívala až tak temně, ale myslím, že tohle jí přesně sluší. Text je totiž o zážitku depersonalizace, což je takový halucinační stav, se kterým se za život setká asi každý. (Otázkou je, jestli to není naopak spíš průhled do skutečné reality!) Může se to stát třeba při pohledu do zrcadla, lekneš se a nedokážeš pochopit, že jsi to ty. Ne ve smyslu, že ses špatně vyspal a koukáš, jak hrozně vypadáš, (smích) ale zkrátka máš pocit, že tvoje tělo jedná za tebe a ty to nezúčastněně pozoruješ. Párkrát se mi to stalo a je to opravdu docela strašidelné.

Jaké všechny zvuky můžeme slyšet v zajímavém intermezzu Gnossienne No. 8? Kdo přišel na tento zajímavý nápad?
Tahle miniskladbička vznikla pod vlivem skladatele Erika Satieho, který napsal sérii klavírních skladeb Gnossiennes No. 1-7. Já jsem se tak trošku drze opovážila navázat číslem 8. (úsměv) Původně se ale měla jmenovat myslím Návštěva Erika Satieho. Proto jsou tam hlasy, a celé to zní jako z prostředí jiné doby - slyšíš, jak vyzvání starý telefon, vzápětí „proletí“ někdo s tikajícími hodinami, někdo zase hází mince do budky apod. A na konci se potom postupně vynořuje zvuk psacího stroje, s ním totiž Erik Satie hudebně experimentoval, proto jsem od začátku věděla, že tam musí být. Najednou je tam nějaká osoba (nebo snad duch) a píše. A my nevíme, co píše, kdo to je a kde se tam vzal. (úsměv)

Album se mělo původně jmenovat Tears in the Pudding, podle stejnojmenné písně s opravdu zvláštní, až znepokojivou náladou a zneklidňujícím vokálním výrazem. Domnívám se, že tato skladba pro tebe má zvláštní význam, podobně jako např. vzpomínková Gallery, která naopak překypuje celou paletou hřejivých tónů.
Ano, píseň Tears in the Pudding občas trošku vzbuzuje kontroverze. To mě vlastně baví, protože mám ráda, když lidé nevědí, co si mají myslet. (úsměv) Je to píseň o čase a o úniku z normálního vnímání, do kterého jako dospělí téměř všichni spadneme. Tohle vnímání neplatí, když jsme dětmi. A potom také při sexu, kdy se člověk dostane do jiného stavu vědomí. Ten závěr vznikl úplně přirozeně. Pokaždé když ho zpívám, je trochu jiný, mísí se tam různé emoce - např. také strach, trochu šílenství, ale je v tom i špetka ironie a humoru... Píseň Gallery jsme měli hotovou jako první, takže už ji mám spojenou se vzpomínkami na večery ve studiu a noční cesty domů. Je o mém vztahu k výtvarnému umění a taky o touze něco vytvořit.

Nemohu se nezeptat, která píseň je ti nejmilejší a proč. Zkoušel jsem vybrat jednu skladbu a zjistil jsem, že je to vskutku nadlidský úkol, ale v pořadí třetí píseň World from the Outside (s procítěným monologem na konci) a Tears in the Pudding má u mě zvláštní postavení...
Docela se mi to proměňuje. V tomhle okamžiku je to asi právě zmíněná Gallery, ale také World from the Outside nebo The Air Is Electric, ve které zpívám o důležitých lidech v mém životě. Ale možná úplně nejraději mám klavírní intermezzo Just a Moment Left. Myslím, že se tam podařilo vložit něco, co nazývám „pocit seshora“. Najednou se díváš na svět a život jakoby z výšky a vše v tu chvíli vnímáš jako jeden celek...

Jak ses dostala ke spolupráci s Martinem Matyskou, který ozvláštnil poslední, lehce se vymykající píseň The Air Is Electric amivarhany (zmíněnými i v textu)? Máš ráda tento nástroj s unikátním zvukem?
S Martinem se vlastně známe už od mých osmi let. Učil mě hudební nauku na ZUŠ v Trutnově, kde jsem chodila na housle. Brával nás děti zpívat do kostela a později založil takový soubor středověké a renesanční hudby, kde jsem zpívala i hrála. Později jsme spolu měli i nějaké koncerty po kostelích v okolí Trutnova, jen zpěv a varhany. Martin hrál i své skladby, má jedinečný rukopis, který obdivuju, a určitě mě také hudebně ovlivnil. Tím, jak mě varhany provázely, vytvořila jsem si k nim opravdu silný vztah. Jakmile je zaslechnu, musím se hned vydat za jejich zvukem. A také miluju typickou vůni kostelů, tu vždycky nasávám... Má to pro mě asi zvláštní význam, bylo to něco výrazného v mém životě. Proto v jedné části té písně zpívám:

The voice of the organ is in my heart
And when ’we're departed, church bells sound
I’m gonna be there one last time


Na textech se podílely Alice Bauer a Tereza Frantová. Jak jste se ydoplňovali? Pokud je mi známo, tak tvůj lyrický projev je velice specifický - plný smutku, bolesti, nostalgie, zasněnosti... Nebyl problém naladit se na stejnou vlnu?
Vždycky je to tak, že se snažím udělat si nějakou představu, o čem by měla píseň být, co by v ní mělo určitě zaznít. Ty myšlenky sepíšu, pošlu je Alici (nebo Terce), ona je potom rozpracuje do angličtiny a zformuluje tak, aby se text zároveň dobře zpíval apod. Často přidá také vlastní nápady, když má pocit, že je tam ještě něco ukryto... Alice má velký dar napojit se na druhé lidi, dívá se takovýma rentgenovýma očima, takže kolikrát toho ani nemusím moc říkat... (úsměv)

Barbora Mochowa - Depersonalizace a melodie pomíjivosti


Podělíš se s námi o nějaké perličky z natáčení?
V tomhle případě tě asi zklamu, nic zvláštního ani vtipného se při natáčení nestalo. Snad jen možná taková malá zajímavost, že jsem v jednom celém dni nahrála asi čtyři písně a druhý den jsem přišla a všechny jsem kompletně přehrála. Celkově to byl pro mě velký stres, vzpomínám si, že jsem se pak trápila kvůli nějakým detailům, takové věci mě někdy úplně rozloží! (úsměv)

Křest debutu se uskutečnil v září loňského roku v Malostranské besedě v Praze. Plánuješ nějaké menší turné na podporu své novinky i v následujícím roce?
Ano, asi to nebude přímo turné, ale budu určitě dál koncertovat po České republice, možná trochu i na Slovensku.

Máš před vystoupením nějaký rituál?
Nemám momentálně žádný konkrétní rituál, ale musím být nějakou chvilku před koncertem o samotě, abych se zkoncentrovala a mohla se dobře soustředit. Často hraju jen sama s klavírem, takže to je pak každý přehmat hodně slyšet. (smích)

Máš již v šuplíku nastřádané nějaké nápady na příští album? Prozraď nám něco o své budoucnosti?
Mám jednu novou píseň, která zazněla už na křtu v Malostranské besedě, a pomalinku začínají vznikat další. Po vydání desky jsem měla pocit, že už možná nikdy nic nesložím. Teď po Novém roce se to ale ve mně nějak znovu probudilo a uvědomila jsem si, jak moc mě to baví. A je moc hezký si u toho třeba i vzpomenout na to, jak vznikaly starší písně... Snad to nezmizí! Na jaře bych ráda vypustila videoklip, podle přání fanoušků bude asi k písni The Old House nebo k World from the Outside.

Díky za tvůj čas a zajímavý rozhovor. Je něco, co bys ráda vzkázala čtenářům Muzikusu?
Chtěla bych tobě a čtenářům popřát krásný, magický rok a těším se, že se brzy setkáme na nějakém koncertě!

Detaily k albu:

Název alba: Waiting for the White Raven.
Label: 100PROmotion.
Nahrávka byla pořízena ve studiu Svárov pod dohledem Lukáše Martinka.
Produkce, mix a mastering: Matouš Godík, Martin „Spacosh“ Peřina (skladby Rise and Shine a Tears in the Pudding)
Autor bookletu: Jiří Libánský.
Foto: Le Monika.

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Barbora-Mochowa-Depersonalizace-a-melodie-pomijivosti~13~srpen~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.