muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraB. B. King - Král je mrtev, ať žije král!

03.02. | Autor: Ivan Ivanov | sekce: pro muzikanty - články

B. B. King - Král je mrtev, ať žije král!


Titul bluesový král k B. B. Kingovi patří stejně neodmyslitelně jako jeho slavná gibsonka Lucille. Když 14. května svět obletěla zpráva, že zemřel v Las Vegas ve spánku a chyběly čtyři měsíce do oslavy jeho devadesátiletého jubilea, nešlo než zkonstatovat, že osud Kingovi dopřál nejenom královskou kariéru, ale i královskou smrt.

King bylo opravdu jeho pravé příjmení a vlastně tuto nejlepší obchodní značku, kterou si mohl přát, dostal jako dar rovnou od Pána Boha. A že se svým vynikajícím smyslem pro obchod a vlastní propagaci značku uměl náležitě využít, je záležitost rovněž velmi podstatná. Ostatně jako jeden z mála černých bluesmanů či vůbec afroamerických hudebníků své generace, B. B. King to s penězi uměl a zemřel jako bohatý majitel řetězce bluesových klubů po celých státech amerických.

Přál bych každému zažít koncert v jeho klubu na 42. ulici v New Yorku, což je samotný Time Square neboli srdce města. Podnik s názvem B. B. King Blues Club & Grill se dodnes pyšní vynikající dramaturgií a programem nabitým těmi nejzvučnějšími jmény. Jeho součást je i obchod se suvenýry s tak bohatým sortimentem, za který by se nemuselo stydět žádné nákupní středisko v Praze. Ovšem, byly to jiné kvality, které Riley B. Kingovi, tak znělo jeho původní jméno, pomohly na cestě z bláta delty Mississippi k světové slávě.

B. B. King byl jiný než ostatní bluesmani, včetně těch s příjmením King (Albert King, Earl King), ve všem, co dělal. Měl jedinečný tón kytary a jeho jednohlasá sóla jsou tak charakteristická, že je po poslechu několika taktů dokáže identifikovat i laik. Přitom černošský bluesman, kterého po celou kariéru provázela slavná kytara Lucille a historka o její záchraně z hořícího domu, byl skutečně netradiční kytarista. Téměř nepoužíval akordy, když zpíval, kytaru odkládal a nehrál, a naopak. „Samozřejmě pár akordů umím, ale většinou mi nějak nepasují ke skladbám, co právě hrajeme. A když zpívám a pokouším se zároveň o doprovod, taky to není ono,“ říkal s úsměvem.

B. B. King znal hudební byznys jako málokdo. Jeho diskografie obsahuje přes devadesát desek a začal nahrávat již v roce 1949 v Memphisu pod dohledem producenta Sama Phillipse, který později založil studio a značku Sun Records a „udělal“ Elvise Presleyho. King záhy pochopil to, co Sam Philips o něco dřív, když tvrdil, že pokud sežene bílého kluka, který umí zazpívat hudbu černých, bude z něj milionář. B. B. King to dělal po svém, pořád hrál svoje blues, ale uměl ho naservírovat v takové podobě, aby se líbilo i bílému obecenstvu.

B. B. King - Král je mrtev, ať žije král!


Svoje koncerty proměňoval skoro v divadelní představení, které mělo svoje rituály. Ještě mám v paměti jeho první koncert u nás na počátku devadesátých let, kdy na pódiu ukazoval členům svého bandu, kdo má jít dopředu. Muzikant předstoupil, uklonil se králi, zahrál sólo, opět se mu uklonil a šel na své místo dozadu, zatímco jeho bluesové veličenstvo v nezbytném zlatém saku obdarovávalo publikum v prvních řadách a rozhazoval odznaky a řetízky se svým jménem a celý koncert vyprávěl historky svým neopakovatelným přízvukem. „Mluvím s jižanským přízvukem a nepokouším se jej předělat. Stejně tak je to s mou hudbou. Můžu se akorát snažit hrát lépe, ne jinak,“ tvrdil tehdy novinářům na tiskové konferenci v Kongresovém centru. Když jsme ho s jedním známým pražským rozhlasovým moderátorem požádali o podpis, okamžitě zareagoval na zajímavou barvu hlasu kolegy a poradil mu, aby se dal na rock ‘n’ roll.

Možná právě tato jeho vnímavost a bezprostřednost z něj udělaly legendu, kterou se marně snažilo napodobit množství následovníků. Inspiroval plejádu skvělých kytaristů, včetně Erika Claptona, se kterým nahrál album, či The Rolling Stones, u kterých byl častým hostem. Nebránil se průnikům i do sfér jazzu, rocku či popu. Stačí připomenout jeho nahrávku s U2 nebo album duetů s jmény jako Elton John či Sheryl Crow. Do toho neustále koncertoval, byly časy, kdy odehrál i 250 koncertů ročně, a když v posledních letech trošku „zpomalil“, tak jich stejně hrál stovku ročně, i když mu bylo hodně přes osmdesát. Klasiky jako The Thrill Is Gone, Lucille, Sweet Black Angel či Rock Me Baby zněly v jeho podání v Praze naposledy v červenci roku 2011.

„Miluji hraní a užívám si to. Tím víc, že už se dnes nemusím starat o prachy,“ tvrdil ještě nedávno muzikant, který měl respekt černých i bílých a s kterým odešla jedna celá epocha v populární hudbě.

Psáno pro: časopis Muzikus 2015/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/B-B-King-Kral-je-mrtev-at-zije-kral~03~unor~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;