Audioblue - další pokračování série o zvukařích a studiích

Audioblue - další pokračování série o zvukařích a
Audioblue - další pokračování série o zvukařích a

Nepřísluší mi hodnotit, kolik je u nás opravdu velkých ozvučovacích firem, ale vím jistě, že jednu vám představil v červnovém čísle Jan R. Šafařík a já mám tu čest přinést rozhovor s majitelem další. Firma se jmenuje Audioblue a tím majitelem je pan Tomáš Barták. Přivítal mě ve své holešovické kanceláři, vybavené jak jinak než modrým nábytkem, a hned se smál, jestli se ho budu ptát na jeho začátky nebo na "naprosté standardy" ve vybavení. A tak se stalo, že první otázka je jiná, než bývá zvykem.

 

Mohl byste nám stručně představit svůj aparát?

Taky rád čtu seznamy zařízení použitého např. na velkých koncertech, ale to by dost zvětšilo objem vašeho článku, takže pouze to hlavní:

V současnosti používáme reproboxy EAW - konkrétně jejich line array KF 760 a 761 (16 kusů-zatím) subbasy SB 1000 (48 ks), starší KF 750 (8 ks) a úplně nové KF 650 (8 ks). Pro divadla je tu dvanáct kusů AS 660 a k nim subbasy SB 625. Pak mám 48 kusů LA 212, což jsou výborné odposlechové bedny, které se dají dát na tyč a použít tak na menší akce jako hlavní, popř vykrývací, delay atd. Z aktivních reproboxů je to několik Mackie SRM 450.

Zesilovače používám Crest Pro 10001 a CA 18 pro subbasové pásmo, Crown MA 3600 a 2400, QSC z řady PL 2 modely 230 a 236 na "předek" a pro jednodušší aplikace jsou tu QSC z řady RMX 2450 a 1450, Zeck PT7 a Mackie 2600 a 1400.

Jako hlavní pult stavíme Midas Legend 3000 v konfiguraci s 56 vstupy. Má čtyřpásmové korekce z XL 3, vstupní předzesilovač z XL 4 a navíc nezávislou dvoupásmovou parametrickou korekci v monitorovém auxu. A pokud není místo (nebo peníze) na monitorák, lze z tohoto mixu jet monitory jako ze samostatného pultu. Je to sice honička, ale jde to, protože má vedle velkého ještě jeden menší fader právě na odposlechy. Jinak používáme monitorák Yamaha M 3000/40+4. Není to sice nic extra, ale ve verzi II, kterou máme, se to už po několika vlastních úpravách dá. Na menší akce jsou tu pulty Crest X-8, A+H GL 3000 a 2000 a pak hlavně digitální Yamahy 01V. Ty jsou skvělé, protože mají v sobě vše potřebné na dost slušné digitální úrovni a navíc si to s výjimkou gainů celé pamatují. Kapely, které zvučíme častěji, máme v paměti, a tak stačí jen dorovnat gainy a můžeme hrát. Pokud zkaskádujete (v případě, že jste to schopen ovládat, což lidé z mé firmy umí) 2 až 3 dohromady, je dostatek vstupů v podstatě na cokoliv. Do divadel používáme Yamahu 02R s editačním softwarem Visualiser PC a pak jsou tam ještě nějaké malé mixy, jako Powermix Studiomaster Vision 16, digitální Powermix A+H DL 1000 a hromada placiček Behringer. Ty jsem koupil jednou na nějaké telemosty, když bylo potřeba poslat do čtyř zemí pulty s mikrofonem pro speakera. Já mám totiž takovou teorii, že firmu rozvíjím, pokud to jde. Když budu mít na den třeba deset kšeftů, zorganizuji to tak, aby se to všechno zvládlo. A pokud je potřeba, dokoupím i techniku, ta se nikdy neztratí.

A co efekty a dynamické procesory?

V monitorovém racku mám deset ekvalizérů dbx, kompresory dbx 166 XL, gaty Behringer Intelligate a hall Lexicon 500. V hlavním racku to jsou Lexicony PCM 70, 80, 91 a MPX 500, Yamahy SPX 990 a 900, Roland SDE 330 a TC M-one, M-two a třípásmový digitální kompresor TC Triple-C. Ten používám na vokály a na master. Pak jsou to gaty Drawmer DS 201 a DS 404 a kompresory dbx 166 XL. Moje vybavení je vlastně hodně určeno tím, co je v riderech zahraničních kapel. Všichni chtějí nějaký Lexicon PCM a delay Roland SDE 3000. Jsou už i pokrokovější, kteří například pochopili, že SDE 330 chodí daleko lépe než 3000, jen se hůř ovládá, neboť má daleko více parametrů. Ale jinak většinou vyžadují klasiku. Já bych třeba používal víc TC Triple-C, protože jsou skvělé, ale musím mít v racku dbx, Drawmery nebo BSS. Je to dáno tím, že je umí ovládat a jsou to věci léty prověřené. A to je ten "naprostý standard"! Ne Behringer (s výjimkou starých MDX či intelligate, což byly dobré mašiny, ale již se z důvodu prohraného soudu s dbx nevyrábí) nebo DOD, s tím se nedá prorazit. To pro někoho může být vybavení, na které zrovna má, ale světový standard to není a nebude. Naštěstí.

Jaké používáte master procesory? Pamatuji si, že jste psal o LEMu 24, máte ho ještě?

Samozřejmě, a ne jeden. Spolu s dbx Drive rackem 480 je využívám na EAW 761 a nemám problém, ani když 760ky musí mít na každé straně procesorováno osm kanálů. LEM DX 24 a novější 26 jsou výjimka, kdy i levná věc může být povedená. S digitální technikou je to tak, že když se neušetří na procesoru a použijí se dobré převodníky, pak je to už jen věc softwaru. A ten se firmě LEM zjevně podařilo dobře koupit. Tím se ušetří na vývoji a cena může být nízká. Například používám i XTA 226 - taky výborný procesor, ale je drahý, protože kromě značky platím i léta vývoje. Někdy ale firmy šetří za každou cenu. A to je případ i DX 26, které byly osazeny starou backupovou baterkou, takže si nic nepamatovaly. Stačilo koupit za 160 Kč novou baterku, vyměnit ji a byl klid. Dokážete si představit, jak mi bylo, když jsem přijel do Lucerny, chtěl vyvolat program na 760ky a Lem byl prázdný? A to je tam 20 parametrů na kanál! Ještě, že mám nastavení napsané na papíře a mohl jsem tam ty parametry ručně naďobat.

Zapomněl jsem ještě na něco? Snad ještě mikrofony. Samozřejmě Shury SM, Bety, AKG a Sennheisery Evolution. Ty mám i jako bezdráty a bez kondenzátorových vložek 865 si už dnes nedokážu koncert představit. Pak mám 20 kanálů muzikálových bezdrátů AKG včetně 45 hlaváků, bezdrátové odposlechy Shure PSM 600 atd.

Tak a teď vás nemine ta "úvodní" otázka. Jaké byly vaše zvukařské začátky?

Stejné jako všech v té době, tedy někdy okolo roku 1980 (pro ty mladší, to je doba, kdy se ještě hrály písničky, nikoli samplované smyčky). Hrál jsem v kapele a postupně se ze mě stal ještě výrobce a opravář aparatury. To v té době byl docela dobrodružný život. Přesně si pamatuji, jak jsem po dvou dnech snažení vytelefonoval, že v Liberci v jedné elektře mají 4 ARO, pak je vezl autobusem do Prahy a pantografem do Českého Brodu, kde jsem bydlel. Dali jsme je přemotat a měli na tu dobu výborné basy. Pak vyšel v Amatérském rádiu plánek na čtyřpásmový crossover, a tak jsem postavil aktivní aparát. Zesilovačový rack byl z jeklů, dole měl centrální zdroj, protože táta sehnal dvoukilowatové trafo z výtahu, a nad ním hory tranziwatů. Pak přišly kopie turb, což byla tak dobrá bedna, že hrála i s naším osazením.

V roce 1985 jsem dostal nabídku od Petra Trnky, abych jezdil s jeho skutečně profesionální aparaturou jako zvukař u orchestru Karla Vágnera. Tam jsem přičuchnul k "popové" branži, spoustu věcí se naučil a udělal si kontakty. Petr byl navíc tak svobodomyslný, že mi dovolil, abych si vybudoval vlastní odposlechový aparát. Pak, když už jsem měl u Pragokoncertu docela slušnou amortizaci, přišla revoluce. A po ní bylo v kultuře úplné mrtvo. Aparatura mi sice jezdila s tancovačkovou kapelou, ale na uživení to nebylo. Tak jsem udělal malou odbočku, koupil zájezdové autobusy a začal podnikat v turistice. Šlo to docela dobře až do chvíle, kdy jsem si najal lidi. Tady jsem udělal tu zkušenost, že je snazší si koupit třeba dvacet autobusů než sehnat jednoho dobrého a poctivého řidiče. To platí dle mne i pro zvukařinu a já se toho dodnes zuby nehty držím.

Akce, na kterou pošlete blbce, je ve většině případů u zákazníka akcí poslední. Po této zkušenosti jsem se vrátil ke zvukařině. Občas jsem jezdil malé klubové akce s Hankou Zagorovou, občas dělal tancovačky. Někdy v roce 1995 přišla nabídka od Felixe Slováčka na zvučení jeho big bandu. To byla velká škola, na které jsme se všichni dost naučili. A pak začala honba, která trvá dodnes. Asi o rok později za mnou přišel můj kamarád z bývalé kapely, že zakládá doprovodnou skupinu moderního ražení, která tady chybí. Domluvili jsme se, že mu pomůžu na začátku technicky a cenově a on mně zajistí práci, když se to rozjede. A rozjelo se to. Ta kapela se jmenuje Boom Band a spolupráce funguje dodnes. Jelikož je to jediná profesionální doprovodná kapela světové kvality v tomto státě, spolupracuje se širokou plejádou špičkových interpretů. Tím se do servisu mé firmy dostali vesměs všichni "slavní". Jsou to například Lucie Bílá, Daniel Hůlka, Karel Gott, Petr Kotvald, Helena Vondráčková, Jirka Korn, Leona Machálková atd.. V té době mně stálo ve skladu dvacet Turbosoundů a já musel přemýšlet, jak dál. Když se dají na stranu dvě turba, hraje to skvěle, dají se použít i čtyři, když se to umí, ale víc ne. Pak už je to spíš horší, protože nemáte vyřešenou směrovost, a začne se to fázově hádat. To samozřejmě neplatí o basech, to jsou pořád dobré bedny. Na to, jak jsou velké, hrají skvěle. Když mně uteklo pár důležitých kšeftů, protože jsem neměl "velký" aparát, rozhodl jsem se investovat do beden. Byl jsem dlouholetým zákazníkem firmy Prodance, a když Milan Hrůza přivezl první EAW KF 750, šel jsem do nich. Po čase mé nadšení začalo vyprchávat, neboť jsem zjistil, že to sice hraje jako "kráva", ale nic víc. Dá se s tím udělat rámus, ozvučit metal nebo houseparty, ale nelze dosáhnout měkkého, příjemného zvuku. Já jsem zvučil převážně pop a po hodině koncertu Karla Gotta, který se nehraje vůbec nahlas, mě bolela hlava. Bohužel jsem nakoupil bedny, které se jinak vynikající firmě EAW moc nepovedly. A taky ani ne po dvou letech přišly s novým modelem KF 760. To bylo sice super, ale já měl nakoupeno 16 KF 750. A tak jsem udělal bolestné rozhodnutí a začal s obměnou aparátu. Jsem strašně rád, že jsem tu odvahu v sobě našel. KF 760 je úžasně muzikantská bedna a hlavně je to pravý "line array" systém. To je systém, s kterým přišla firma L Acoustics a po ní se to podařilo ještě Mayer Soundu a pak EAW, ty totiž princip pochopily a také ho dokázaly realizovat. Ostatní firmy pouze staví do té doby vysoké bedny, jako placaté. Vtip totiž spočívá v naprosté soufázovosti a přesné směrovosti signálu vycházejícího z bedny. Toho se dosáhne velmi složitým systémem zvukovodů a pochopitelně i přesným procesorováním jednotlivých pásem. Tím je zaručen naprosto stejný zvuk pro všechny diváky. Směrovost a soufázovost je to, co u nás většina zvukařů vůbec neřeší. A co je horší, neřeší to ani někteří výrobci.

Jezdíte ještě jako zvukař?

Jezdím a rád. Jednak si přitom úžasně odpočinu, protože ta administrativa v zemi, kde se stalo módou neplatit, je strašně únavná a nemá konce.

Navíc velké akce musím jezdit sám, i když garantuji, že moji zvukaři to udělají minimálně na 90 % toho, co udělám sám. Je to o pocitu důvěry. Když je na pódiu třeba Lucie Bílá, musím sedět za pultem. Interpret prostě musí cítit, že tam "dole" to zní dobře a pak se to odrazí i na jeho výkonu. Navíc vztahy se spoustou z nich mám na bázi přátelství.

Když mluvíme o zvukařích, myslíte si, že jsou lepší v cizině nebo u nás?

Úroveň cizích zvukařů ve smyslu práce za pultem je určitě vyšší. Jejich technické znalosti jsou ale proti našim lidem takřka nulové. Je to dáno režimem, ve kterém jsme žili. U nás bylo slovo zvukař v podstatě synonymem slov majitel, výrobce, obchodník, manažer, vynálezce, provozovatel a bůhvíco ještě. Možná proto, že majitel být v podstatě nemohl. V té době se "zvukař-majitel" hodnotil podle toho, co má za aparát. Venku se "zvukař" hodnotí podle toho, jak umí obsluhovat aparát jakéhosi majitele. Ale to zaplaťpánbůh začíná platit i tady. Ještě je sice spousta tzv. zvukařů, kteří si stoupnou na festivalu hrdě za (do té doby slušně) nastavený pult a po půl hodině úporného točení vším, co mají v dosahu, vám to trhá uši a nervy. Ale je už i ,hlavně mezi mladšími, kategorie zvukařů západního typu. Chce to čas. Já myslím, že do příští revoluce už na tom budem stejně jako na západě. Škoda, že jen se zvukaři (smích).

Nebudu se vás ptát na plány do budoucna, ale spíš, co vám v této branži vadí.

Co se týče plánů, to by fakt musel být ten článek trochu delší. A co mi vadí?

Kromě toho, že už se asi brzo zase bude před slovem republika psát socialistická (to se té branže také celkem dost týká - ona se totiž ta náměstí během revolucí, se kterými se ztotožňujeme, ozvučují zadarmo a při těch, se kterými se neztotožňujeme, nás zavírají), mi vadí firmy, které jezdí za nesmyslné ceny. Pokud se někdo dostane na 95 % mé ceny s vybavením stejné úrovně, řeknu dobře, je lepší obchodník či diplomat. Ale pokud někdo dělá za 25 % reálné ceny, je blázen. Tak totiž nevydělá nikdo, jen zákazník. A ten už nikdy nebude chtít platit víc. A ti géniové, kteří takto obchodují, najednou zjistí, že nemají z čeho platit opravy, údržbu aparátu, natož aby inovovali nebo investovali. Ve světě je naprosto běžné, že zařízení se amortizuje jedním procentem z hodnoty, dva roky se splácí, rok vydělává a za tři roky se kupuje nové. Už se moc těším, až to začne platit i tady a taky až se začne rozlišovat kvalita zvuku a ne jen hraje - nehraje.

 

Kontakt

Audioblue, Tomáš Barták, Osadní 26, Praha 7

tel./fax +420 220879344, mobil +420 602322558

e-mail: audioblue@audioblue.cz, www.audioblue.cz

Psáno pro časopis Muzikus