Ani DiFranco - na co hraje rodačka z Buffalla

Ani DiFranco
Ani DiFranco

Ani DiFranco, dvaatřicetiletá rodačka z Buffalla ve státě New York, je po všech stránkách zajímavá osobnost. Je to především výrazná písničkářka a kytaristka, jejíž hudba je těžko definovatelná. Často bývá označována za folk-punk, zaujme vnitřně silnými texty, které rozhodně stojí za povšimnutí; v některých písních vyjadřuje své politické názory a nevybíravě se strefuje do amerických vládnoucích kruhů a na koncertech burcuje fanoušky k větší angažovanosti. V neposlední řadě je to majitelka labelu Righteous Babe Records, na kterém vydává nejen vlastní alba (ve svém mladém věku jich stihla natočit 21!), ale i desky umělců podobného ražení. Její firma je navíc úspěšná i po obchodní stránce (alba prodává řádově v milionech

kusů po celém světě), a přestože Ani dostala několik lukrativních nabídek na její odkoupení od velkých vydavatelských společností, preferuje samostatnost a nadále ji řídí sama. Pro její hudbu je charakteristický jedinečný styl hry na kytaru - kromě toho, že používá nejrůznější alternativní ladění, lze její hru poznat podle agresivního, perkusivního způsobu prstového hraní a hutného basového zvuku kytary. Samotný Eric Clapton prohlásil, že by Aniny kytarové party nikdy nedokázal zahrát.

 

Aby toho nebylo málo, Ani DiFranco si sama míchá své desky (při poslechu např. alba Up Up Up Up Up Up nebo To the Teeth smekám klobouk, protože kromě skvělých písní mají i nádherný zvuk), bojuje za záchranu historických budov ve svém rodném městě a zasazuje se o zrušení trestu smrti v těch amerických státech, které tento přežilý a nedemokratický prostředek ještě stále používají. Má za sebou spolupráci s takovými umělci, jako jsou Maceo Parker nebo Symbol (Prince). Čeští posluchači a příznivci měli možnost vidět Ani DiFranco naživo v únoru roku 2001, kdy před vyprodanou žižkovskou Akropolí předvedla, doprovázena pětičlenným souborem, to nejlepší ze své rozsáhlé tvorby se strhující energií, a získala si tak každého v sále včetně mě.

 

Kytary

Ani DiFranco lze na pódiu spatřit nejčastěji s akustickou kytarou v ruce, elektrické kytary využívá jen pro některé skladby. Stejně jako se vyhýbá standardnímu ladění, nemá ráda typický zvonivý zvuk akustiky. Jde po těžkém basovém tónu. "Když nastavuji ekvalizér, vytáhnu 60, 80 a 100 Hz a stáhnu všechno pod 50 Hz, protože v těchto frekvencích je zvuk zamlžený a nejasný. Abych předešla zpětné vazbě, stahuju 125 Hz a kvůli čistým basovým spodkům stahuju ještě 250 Hz, protože jinak by zvuk byl nepříjemně měkký. Trochu vysunu středy a pak zničím vše nad 2 kHz - to je rozmezí, které lidé zvýrazňují, aby dostali ten břinkavý zvuk." Nicméně tato záliba v basech je na pódiu poněkud problematická. Zvuk kytary společně s duněním bubnů a s basou dokáží vytvořit skutečně brutální nízkofrekvenční rezonance a to Ani znemožňuje, aby dobře slyšela svůj zpěv a kytaru z odposlechu. Její technici proto používají trik, který se naučili od člověka, který míchá reggae hudbu. Subwoofery navinuli do protifáze a namířili stejně jako Aniny monitory - tím se zbavili některých ultranízkých frekvencí a vyhnuli se také problémům se zpětnou vazbou.

Ani DiFranco
Ani DiFranco

Ani hraje nejraději na kytary značky Alvarez - nejčastěji používá signovaný model Boba Weira Alvarez Virtuoso Weir WY1. Hraje velmi tvrdě, navíc používá umělé nehty, a proto je vrchní deska kytary chráněna poměrně velkou deskou ve tvaru Batmana. Kromě toho má ještě barytonovou akustiku Alvarez Avanté AV2SB (tento model se již nevyrábí), kterou využívá pro hlubší tóny, dále starou čtyřstrunnou tenorovou kytaru Gibson, kytaru Silvertone z šedesátých let, čtyřstrunnou tenorovou kytaru Cromwell (např. To the Teeth aj.), někdy si bere model Backpacker od firmy Martin. Vlastní také dvě elektrické kytary - barytonovou Danelectro a Hamer. Na kytarách značky Alvarez má původní snímače System 500 s původním ekvalizérem. Backpacker je osazen snímačem Fishman Matrix, který je zabudován v kobylce. Cromwell má snímač Fishman Archtop, ten nahrazuje kobylku.

 

Nahrávání

Ve studiu Ani ráda kombinuje snímání akustických kytar mikrofonem, zapojení do direct boxu a používá i některé zesilovače. Například celá deska Little Plastic Castle je natočená přes Ampeg SVT. Ani zároveň kytaru snímala dvěma mikrofony (left/right) a k tomu ještě přimíchávala signál z direct boxu. Pro refrény v mixu přidávala více zvuku zesilovače, ve slokách naopak využila zvuku mikrofonů. Při natáčení desky Up Up Up Up Up Up nahrávala kromě zmíněného ampega také na starého tvídového Fendera Vibroluxe a tvídového Fendera Bandmastera.

"Udělala jsem spoustu nahrávek s kytarami, které znějí jako elektrické. Ve skutečnosti to jsou ale akustiky natočené přes elektrický zesilovač. Nemám ráda zvuk aparátů, které jsou vyrobeny pro akustické kytary."

Různé kytarové stopy pak Ani znovu "prohnala" některým ze starých zesilovačů, které snímala mikrofonem umístěným uprostřed místnosti, v níž aparát stál. Stejný fígl zopakovala také se stopami hammondek, overheadů bicích nebo zpěvu. V písních Jukebox, Angel Food, Up Up Up Up Up Up a Know Now Then vyměnila akustickou kytaru za starý Les Paul Junior.

 

Standardní ladění? To není nic pro Ani DiFranco...

Kdykoli sáhnete po kytaře, abyste zkusili přehrát některou Aninu písničku, ocitnete se v koncích - v jejích písních totiž nenarazíte na kytaru naladěnou EADGHE. Je to její tajná zbraň a punc jedinečnosti. Co píseň, to jiné ladění. To s sebou ovšem nutně přináší potíže zejména na koncertech. Ani DiFranco je zvládá díky svému kytarovému technikovi, Regi Dickinsonovi, který udržuje seznam ladění pro všechny skladby a během koncertů připravuje kytary pro jednotlivé písně podle playlistu. Při práci s tolika odlišnými laděními Ani DiFranco zjistila, že jí nejlépe vyhovují struny střední tloušťky (.13 -.56), protože udržují napětí lépe než struny silnější; ty používá, jen když jde s laděním opravdu hodně dolů. Na své tenorové kytaře Gibson, naladěné do ADAD, má překvapivě tlustou sadu .16, .24, .35 a .45. V písni Dilate ze stejnojmenného alba zcela radikálním způsobem snižuje strunu A o celou oktávu a na to kytarové struny nestačí, a tak si natahuje basovou strunu .70. Často podlaďuje E strunu na A: "Struna zní nízko, je volná a může drnčet o pražce. Když udeřím na prázdnou strunu, zní ploše, ale když ji zmáčknu na čtvrtém pražci, zní ostře. Podlaďování je někdy riskantní." Proto na některých svých kytarách posunuje kobylku o několik milimetrů dále, aby zajistila, že kytary vydrží naladěné po delší dobu. Ani používá struny D'Addario Phosphor Bronze a na všech svých koncertních kytarách (momentálně jich s sebou bere jedenáct) je po každém vystoupení mění.

 

Umělé nehty pro pohlednou písničkářku

Skladby Ani DiFranco jsou protkány rytmickými cyklickými vybrnkávanými riffy, které se během let koncertování staly téměř její obchodní značkou. Tento styl Ani vyvinula, ještě když vystupovala sólově a její kytara musela nahradit bubeníka i basistu. Aby se jí vybrnkávalo snáz, začala na pravé ruce používat umělé nehty od firmy Nailene, které jsou dvakrát tlustší než lidské nehty. Nalepí si je na vlastní nehty speciálním fungicidním lepidlem, které zabraňuje vzniku plísní, když se k nehtovému lůžku nemůže dostat žádný vzduch, a ještě je omotá elektrikářskou páskou až po prostřední kloub na prstu. "Umělé nehty se staly mou vizitkou. Umožňují mi hrát tvrdším způsobem, protože mé vlastní nehty se při takové hře prostě roztříští. Nehty od firmy Nailene jsou velké, tlusté, škaredé a nevzhledné - nechápu, že se vyrábí pro módní účely -, ale jsou perfektní pro hraní na kytaru. Děsím se toho, že jednou zastaví výrobu, moje kariéra by byla ta tam. Elektrikářskou pásku používám, abych si chránila prsty. Hraju drsně, tahám za struny a díky pásce nemám krvavé klouby na ruce. Taky to pomáhá, aby se nehet nezachytil pod strunou; to může hodně bolet."

Trsátkem hraje Ani zřídkakdy, např. v písních Jukebox nebo Angry Any More. Používá tlustá trsátka trojúhelníkového tvaru od firmy Fender. "Když hraji trsátkem, směruji ho oproti kobylce, takže hraji jeho hranou a ne špičkou - dostanu takový vrzavý, skřípavý zvuk."

 

Ani na pódiu

Ani s sebou vozí jedenáct již zmiňovaných kytar. Během koncertu jich vymění osm. Používá bezdrátový systém Samson UF5D. Na pódiu má malý mix, který rozbočuje signál do kvákadla Morley Steve Vai a volume pedálu. Obě cesty vedou do malého aparátu Crate VC508, jehož zkreslení DiFranco využívá pro některé skladby. Toto kombo je snímáno mikrofonem, takže výsledek je mix zvuku akustické kytary a zkreslené akustické kytary. Elektrické kytary jsou zapojeny do zesilovače Rivera Sedona, jsou snímány mikrofonem a linkou.

Měla jsem to štěstí vidět Ani DiFranco na koncertě a byl to vrcholný zážitek - jak hudba, tak zvuk. Jenže ono to není jen o technickém vybavení, Ani to má prostě v rukou...

 

Diskografie

Vlastní vydavatelství: Righteous Babe Records

Ani DiFranco (1990)

Not So Soft (1991)

Imperfectly (1992)

Puddle Dive (1993)

Like I Said: Songs 1990-'91 (1993)

Out of Range (1994)

Not a Pretty Girl (1995)

Dilate (1996)

The Past Didn't Go Anywhere (1996)

More Joy, Less Shame (1996)

Living in Clip (1997)

Little Plastic Castle (1998)

Little Plastic Castle Remixes (vinyl EP, 1999)

Up Up Up Up Up Up (1999)

Little Plastic Remixes (1999)

Fellow Workers (1999 s Utahem Philipsem)

To the Teeth (1999)

Swing Set (2000)

Revelling/Reckokning (2001)

So Much Shouting, So Much Laughter (2002)

Evolve (2003)

Psáno pro časopis Muzikus