Andy Summers

Andy Summers
Andy Summers

Moje druhé setkání s Andym Summersem proběhlo přesně tak, jak mi to osobně přislíbil 5. března 2001 na stejném místě - v Lucerna Music Baru v Praze. Tentokrát to bylo 5. listopadu 2001 opět v rámci Agharta Prague Jazz Festivalu. Andy Summers přijel za doprovodu dvou členů opravdové hudební smetánky současnosti.

Na basu hrál Darryl Jones, kterého pozornější z vás určitě znají ze spolupráce se Stingem, Milesem Davisem, Madonnou, Herbiem Hancockem. a nebo ho můžete znát coby externího člena slavných Rolling Stones z období, kdy nahrazoval Billa Wymana. Na bicí přijel zahrát dnes nejžádanější a prý nejrychlejší bubeník planety - Dennis Chambers, kterého je asi zbytečné představovat. S Andym Summersem jsme si, po zvukové zkoušce v restauraci u hovězího steaku na pepři, povídali a udělali tak rozhovor, který měl původně proběhnout už v březnu.

 

Vítám tě opět v Praze. Tohle je trošku náhodné datum, ne?

Ano. Dnes jsme tady na poslední chvíli, protože Spyro Gyra nelétají letadlem vzhledem k dnešnímu dění ve světě.

Přijel jsi s Daryllem Jonesem a Dennisem Chambersem. Je v dnešní době vůbec možné, aby se jazzové party udržely ve stejném obsazení pro studiové i živé hraní?

Jak jsi naznačil, mezi studiovým a živým hraním je veliký rozdíl. Pro studio se dá udržet stabilní parta, ale s živým hraním je to problém. Většina špičkových jazzmanů je velmi aktivní, ať už jako "session players" nebo i autorsky, produkčně apod. U jazzu je to přesně naopak ve srovnání s rockovou scénou. Tam je jedna parta, která drží pořád spolu, ale většinou, když jeden člověk z kapely odejde, nebo dostane padáka, tak to celé končí. Například Dennis, ten je na roztrhání. Jezdí s Johnem Scofieldem, Front Page, točí s Garrym Willisem, Mikem Sternem a já nevím, co všechno... do Vánoc jezdí se mnou a pak hned jede Japonsko s Carlosem Santanou. Snažím se vždy muzikanty u sebe udržet co nejdéle, ale to bývá složité. Jenomže to je na jazzu právě ta svoboda. Netrápí mě to, protože pokud na to muzikant má a ví, co dělá, tak je to jedno. Naopak, kolikrát je muzika díky jinému rukopisu, třeba bubeníka, posunutá zase trošku jinam a to je často velmi příjemné zjištění. Minule tady se mnou byl Tos Panos a s ním to taky bylo jinak. Tos se mnou odehrál už docela dost a určitě si spolu ještě zahrajeme. Před Tosem se mnou jezdil Joel Taylor a před Joelem zase Dave Carpenter... V jazzu jsou ty hranice zkrátka někdy o hodně jinde.

Nemyslíš, že by ty hranice u rockerů mohly být dány třeba i hudebním průmyslem?

Rockové kapely jsou určitě hudebním průmyslem ovlivňovány víc než jazzmani, kteří jsou nezávislí.

Zajímalo by mě, jak vzniklo album Green Chimneys. Autor hudby je Thelonious Monk. Není moc obvyklé, že by někdo takhle vyprodukoval v podstatě cover album?

Já bych termín cover asi nepoužil. Přesto, že je to pocta Monkově hudbě a konceptu, samotná práce na tomto albu byla plná objevování, tvořivosti a zajímavé rozlišnosti v interpretaci. Určitě bych to nepovažoval za cover version. Ale abych odpověděl na tvoji otázku, jak to vzniklo, tak jsem hezkých pár měsíců přemýšlel, četl Monkovy noty... prostě jsem se s tím v první řadě musel ztotožnit a pak jsme to natočili.

Jak došlo k tomu, že ti Sting na tomto albu nazpíval Round Midnight, což já osobně považuji za nejlepší kousek, jak hudebně, tak i co se Stingova vokálu týče?

(lišácký úsměv) To teda? Je to nádherný kousek hudby a Sting se zase vyznamenal. A víš, bylo to v pohodě. Chtěl jsem tuhle věc na albu mít od začátku. Se Stingem jsme prožili nádherná léta a vím lépe než kdo jiný, co dokáže. Vyrůstal v jazzovém prostředí jako já, a tak jsem mu zavolal. Bylo to naprosto bez problémů, protože se jednalo o jedinou skladbu, kterou Sting navíc znal jak svoje boty. Nemohl se dočkat, až to nazpívá. Museli jsme se jenom domluvit, jak a kdy to udělat. Vyšlo to opravdu nádherně.

Byla tvoje prvotní vize mít u toho Stinga, nebo jsi se k takové myšlence dopracoval až postupem času, během natáčení?

Na samém začátku práce na Green Chimneys jsem moc nepřemýšlel o tom, kdo ten vokál nazpívá. Postupem času jsem o tom tak přemýšlel a nakonec jsem si Stinga sám odhlasoval. Pak už jsem jenom přemýšlel, jak to uskutečnit. Sting má svůj nabitý program a žije v Itálií. Já mám zase svůj systém práce a žiji ve Venice v Kalifornii.

Nepadlo třeba slovíčko o The Police?

Musím zklamat všechny, co by si to přáli. Stingova duše je jinde než v The Police.

Album The Last Dance With Mr. X, kde rytmiku nahráli Tony Levin a Gregg Bissonette, zní jakoby víc živě. Byl to úmysl?

To je živě natočené. Všechno jsme si to sehráli nanečisto a pak jsme zapnuli mašinku a zahráli všechno ještě jednou. Žádné dohrávání.

Tvoje úplně první sólové album XYZ nemělo s jazzem nic společného?

Velmi krátce, po rozpadu The Police jsem tehdy ještě přesně nevěděl, jaký bude můj další krok, a tak jsem to zkusil takhle. Bylo to rockové album. Rozpad mě tehdy trošku zaskočil, ale už jsem se z toho vzpamatoval. (smích)

V minulosti jsi spolupracoval na několika společných projektech s Robertem Frippem, který už nějakých třicet let dodává sílu svojí skupině King Crimson - I Advance Masked (1982) a Bewitched (1984). Pak jsi začátkem devadesátých let točil jedno album s Johnem Etheridgem, ale nejčerstvější je asi Nylon and Steel s Manuelem Barruecoem z roku 2001, kde se objevili i Al Di Meola a Steve Morse.

Občas na společných projektech pracuji. Když se mrkneš na moji diskografii, zjistíš, že jsem toho natočil docela hodně. Jak samostatně, tak společně s jinými lidmi, a je to ve většině případů velice zajímavá práce. Při práci s Robertem Frippem v tom byl docela ve srovnání s jinými rozdíl, protože on je experimentátor. Když jsme začali, uvědomil jsem si, že budeme muset přijít na způsob, jak se doplňovat a snášet. Samozřejmě obrazně řečeno, jo? Robert je všechno, jenom ne jazzman a jazz ho nikdy nezajímal. Dostal mě do naprosto odlišných hudebních sfér, o kterých jsem před touto zkušeností neměl nejmenší tušení. Člověk nemá ani potuchy, odkud přijde někdo s klíčem od dveří do dalších neprozkoumaných "hudebních regionů". Robert má svůj vlastní koncept, který jednoduše aplikuje na úkor všeho ostatního. Když jsme na těch věcech spolu dělali, tak Robert v podstatě dodal kostru, kterou jsem pak já měl za úkol opatřit svalstvem, krví..., aby se to naše společné "tělo" mohlo dát samo do pohybu. On je dokonalý v používání jednoduchých linek, většinou v polyrytmických figurách a v oktávách, které bys normálně vůbec nečekal. Do toho jsem musel hrát tak nějak kolem a zkusit tomu dát plnější obraz, aby to fungovalo jako kompozice. Bylo to zajímavé a opravdu se s tím, co Robert začal, dalo pracovat. V současné době nemám nic podobného v plánu, ale zajímavý signál může přijít kdykoli a od kohokoli, takže člověk opravdu nikdy neví.

Zajímalo by mě, jak vznikala ta poslední věc s Manuelem Barruecoem, Al Di Meolou a Stevem Morsem (Dixie Dregs, Deep Purple; pozn. autora).

To bylo docela nedávno a celá věc probíhala tak, že jsem byl vlastně jediný, kdo s Manuelem skutečně seděl ve studiu při společném natáčení. Ani Al ani Steve s Manuelem Barruecoem nikdy společně nehráli. Dotáčeli to u sebe doma a posílali si to mezi sebou. V dnešní době to je vcelku typický příklad takových společných projektů více lidí, kteří mají problém se sejít najednou, takže si pak mezi sebou různě posílají pásky, cédéčka, eMPé trojky.

Jaký je tvůj koncept práce? Myslím tím, jak to je časově. Natočíš album, pak odjezdíš nespočet koncertů a pak máš třeba volno?

Volno? Děláš si srandu? O volnu přemýšlím a už ani nevím, jestli dvě nebo tři dekády. Myslím, že si trošku odpočinku i zasloužím. I've made a record every fuckin' year for the last twelve years or so, mate! It never stops! Letos to byl docela extrém, takže bych rád zůstal tak šest měsíců doma. Tohle je moje třetí letošní šňůra a teď už cítím, že si potřebuji trošku odpočinout. Taky musím myslet na budoucnost, protože moje smlouva s BMG mi končí koncem roku 2001, takže musím sehnat jinou nahrávací firmu.

Co budeš dělat, až se teď vrátíš domů? Napíšeš rychle nějakou muziku, natočíš to a pak zase na živé hraní?

Dobrá otázka. Chtěl bych to trošku celé pozměnit. Moje představa je asi taková, že natočím tak dvě, tři cédéčka a pak pojedu hrát. Letos v létě jsem napsal spoustu hudby, se kterou teď můžu počítat, takže v tomto ohledu je to pod stoprocentní kontrolou. Navíc, s touhle sestavou jsme právě natočili Live In New York, což je uklidňující.

Jakým způsobem pracuješ na materiálu pro nové allbum? Napíšeš tolik hudby, kolik potřebuješ, nebo máš k dispozici dostatek materiálu a až pak zavoláš muzikanty, jdete do studia, natočíte úplně všechno a z toho pak vybíráš... nebo i vzniká hudba spontánním způsobem, tedy z improvizací?

O hudbě, kterou píši, nebo ji mám zatím jenom v myšlenkách, přemýšlím docela hodně. Dávám tomu dost času. Myslím, že je to dlouhodobý proces. Myslím, že v dnešní době není jednoduché přijít s něčím originálním, co by zaujalo velké množství posluchačů. Navíc kreativita muzikantů, se kterými to točím, mě velmi ovlivňuje a často vyřeší problém, se kterým jsem si nějakou dobu dost dobře nevěděl rady. Klidně mi můžou do určité míry zasahovat i do samotných kompozic, což znamená, že v těch finálních fázích mají u mě volné ruce, aby se vyjádřili, a když je to pro dobro celku, tak se to použije. Nejsem diktátor. Dennis nebo Tos mohou říct: "Pojďme zkusit tohle, nebo toto vyhoďme, co s touhle mezihrou..." Jsou to výborní muzikanti. A mám rád takové, kteří mají široký záběr a se kterými můžeš komunikovat na úrovni, jinak se to pro mě stává frustrující záležitostí. Řekněme, že na albu má být jedenáct kousků muziky. Obyčejně se jich natočí tak šestnáct až sedmnáct, protože dokud ty věci nenatočíš, tak nevíš, jak to opravdu hraje. Když mám pět nebo šest kousků v rezervě, mám tím pádem taky prostor vybrat ty nejlepší, nebo někdy nejvhodnější, protože špatným výběrem můžeš zruinovat koncept či náladu celého alba. Snažím se nemít album delší jak šedesát minut. Myslím, že hodina pozorného poslechu je tak akorát. Každopádně už bych rád dělal zase trošku něco nového, protože tento materiál hraji už nějakou dobu, a jak už jsem říkal, letos toho živého hraní bylo víc, než je obvyklé.

Není fáze toho konečného výběru nepříjemná nebo frustrující.

To teda je. Někdy se stane, že bys tam nejraději dal úplně všechny, protože se ti to všechno zdá být takové, jaké jsi to mít chtěl. To je pak hodně frustrující, když víš, že pro všechny kousky není v žádném případě místo. Opravdu si dávám pozor na celkovou délku svých alb.

Jaký je tvůj vztah k samotnému psaní hudby? Je spousta muzikantů, kteří se s tím tak nějak potýkají. Zkrátka to pro ně není zrovna zábava, ale spíš něco, bez čeho se to zkrátka neobejde.

Já jsem v tomto šťastný člověk, protože psaní hudby je pro mě zábava, dobrodružství, objevování nového. Jednoduše je to jako koníček. Nikdy jsem se do toho nemusel nutit. Uklidňuje mě to a napíšu opravdu hodně hudby. Miluji, když mám v hlavě tolik nápadů, že nemám čas to psát. To je jeden z mých oblíbených problémů.

Co uslyšíme dnes večer?

Dnes to bude většinou z The Last Dance With Mr. X, Green Chimneys a něco málo z posledního alba Peggy's New Skylight. Dennis neměl vůbec dostatek času se podívat na víc věcí. Příště už to ale bude jinak. Abych se přiznal, tak už se opravdu těším, až se bude hrát něco jiného, protože tyto kousky už hraji docela dlouho.

Andy, já bych ti chtěl poděkovat za příjemnou třičtvrtěhodinku a popřát hodně zdraví a úspěchů do budoucna. Měj se hezky. Chutnal ti ten steak vůbec?

Taky se měj fajn a příště se třeba zase uvidíme. Steak byl super.

Psáno pro časopis Muzikus