přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraAndy Mckee - Kdo volá? Prince. Prince?!

06.09. | Autor: Karel Růžička | sekce: pro muzikanty - články

Andy Mckee - Kdo volá? Prince. Prince?!


„Ještě předloni v prosinci mi volal Prince, abychom se dohodli na podrobnostech našeho společného projektu - nahrání akustického alba. Ano. Akustického alba s mými aranžemi. O pár měsíců později jsem při sledování zpráv se zděšením zjistil, že k tomuhle projektu už nikdy nedojde. Prince byl po smrti a já si uvědomil, jak úžasné bylo s Princem odehrát těch devět koncertů napříč Austrálií.“

Na videu Drifting se v roce 2006 objevil podivný holohlavý chlápek s mohutným plnovousem, který na první pohled vypadal víc jako dřevorubec než kytarista. Virální šíření této nahrávky bylo přímo raketové. K dnešnímu dni má více než padesát pět miliónů shlédnutí a Andy Mckee cestuje se svými kytarami, včetně harfové kytary, po celé planetě. Dnes ho zná snad každý, kdo se trochu o kytaru zajímá. Sympatický chlapík, vtipný, s neustálým úsměvem na tváři. Pokorný a skromný.

Koncem září mne kontaktoval Miroslav Bučko a sdělil mi, že se mu podařilo zařídit jeho koncert. „Přijede jen na jeden den, odehraje pouze jeden koncert a pokračuje ve své šňůře,“ řekl. Tedy klobouk dolů. Tímto chvályhodným činem se mu, možná nevědomky, podařilo doplnit seznam téměř všech nejdůležitějších akustických kytaristů této planety, kteří již v České republice hráli. Začal jsem si to v hlavě probírat: Tommy Emmanuel, Peter Finger, Peppino D’Agostino, Paco de Lucia, Vicky Genfan, Alex De Grassi, Adam Raferty, Lawrence Juber, Jon Gomm a teď konečně Andy Mckee.
Vystupoval společně s legendárními Dream Theater. Jednoho dne ho přizval ke spolupráci Prince, se kterým měl domluvený úžasný akustický projekt, ke kterému vzhledem k tragickému úmrtí Prince v dubnu 2016 bohužel už nedošlo.

Za chvíli začne koncert ve městě, kde jsi ještě nikdy nebyl. Měl jsi vůbec šanci se trochu po městě porozhlédnout?
Ne. Můžu ti říct, že poslední dny je to hektický. Ve tři ráno jsme přiletěli před pár dny do Izraele, spal jsem pár hodin, pak nějaká interwiev, koncerty, pak rychle na letiště a letěli jsme sem do Prahy...

No a tady nedlouho po příletu natáčení do televize, teď další rozhovor...
Jo, to jsem si ale neuvědomoval, jak prestižní je ta televizní show, a to až do té doby, než jsem se dozvěděl, kdo tu všechno byl. Robert Redford, Bill Gates, teď já. (smích)

Takže první otázka: Co sis přál být víc, Dark Avenger, nebo kytarista?
??? (smích)

Důvod, proč se ptám, je jednoduchý. Před pár lety jsi v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, co tě nejvíc baví a co o tobě není známo mimo informace na Wikipedii, že máš novou hrací konzoli, a až se ti podaří vyhrát, tak si oblékneš oblek Dark Avengera, který ti ušila tvoje žena, a v noci půjdeš na straně dobra potírat násilí.
(smích) Aha, už rozmím... Abych řekl pravdu, radši ten kytarista, samozřejmě.

Vždycky mě brala kytara, už tak od dvanácti, kdy jsem slyšel v rádiu Erica Johnsona.

Ale k hudbě jsem měl vtah opravdu už odmalička. A to, že teď mohu hrát pro lidi po celém světě, mně dělá velkou radost.

Narodil ses v Topeku v Kansasu, kde stále žiješ a učíš na kytaru.
Ano v Topeku stále bydlím, ale už neučím. Učil jsem zhruba od svých sedmnácti do sedmadvaceti.

... a teď cestuješ napříč kontinenty.
Přesně tak. A letošní rok, mohu říct, že jsem extrémně vytížený. Hrál jsem v Asii, napříč Evropou, na místech, kde jsem nikdy před tím nebyl, Malajsie, Singapur...

Když ti bylo třináct, tak ti tatínek koupil první kytaru Aria s nylonovými strunami. Takže jsi začal s klasikou?
Ano s klasikou. Je pravda, že to byla moje první kytara, ale pouze tak pět šest měsíců a pak jsem už měl elektrickou kytaru. Na tu nylonku jsem se samozřejmě pokoušel hrát i nějaké rockové fláky a říkal si, k čemu ještě jinému by tak akustika mohla být. Ale naučil jsem se třeba Dust in the Wind, nějaké vybrnkávání od Zeppelinů a tak.

Vím, že jsi hodně poslouchal třeba Dream Theater, což ti muselo dát super základ nejenom v rytmu, ale především v složitých promyšlených kompozicích. No jo. Ale jak teď dostat tohle všechno do akustické kytary? Bratránek tě vzal, když ti bylo šestnáct, na koncert Prestona Reeda a bylo to.
No přesně. Do té doby jsem byl ponořen do elektrické kytary, jak už jsi říkal, třeba Dream Theater se svýmikompozicemi, ale pořád jsem dumal, jestli by nešlo ještě trochu něco navíc. No a pak jsem slyšel Prestona Reeda, a to byla pro mě teda jízda.

Ne, že bych to jméno dřív neslyšel, ale jak jsem tam seděl a poslouchal, uvědomil jsem si, že je to zážitek, který mne od základu mění v pohledu na kytaru. Jeden člověk, který je schopný hrát naráz na akustickou kytaru perkuse, melodii a harmonii. To mě fakt dostalo. Na elektriku jsem byl zvyklý hrát rify, pak přišlo sólo, a najednou je tu někdo, kdo to dokáže v jednom okamžiku naráz a na akustiku.

Andy Mckee - Kdo volá? Prince. Prince?!


V tomhle okamžiku musím obdivně pohovořit o tvé matce. To skutečně musela být nesmírně odvážná žena, když ti dovolila odejít ze školy na individuální program.
(smích) To tedy ano. Byly totiž dny, kdy jsem hrál pořád jenom na kytaru, někdy jsem ani nešel do školy. No samozřejmě pro oba mé rodiče to bylo dost frustrující, vidět šestnáctiletého kluka, jak pořád hraje na kytaru a chodí do školy jen sem tam. Asi taky ta představa, jak se uživit pouze hraním... No, nebylo to pro ně určitě lehké. Ale na druhou stranu viděli moje zapálení a radost z hraní. Takže mne nakonec podpořili tímhle rozhodnutím. Netlačili mě na další studia. Nic takového. A jak už jsem říkal, od sedmnácti, jsem začal na kytaru vyučovat v místní škole a vydržel tam učit deset let.

Takže se dá de facto říct, že jsi samouk.
Ano. Měl jsem první rok a půl nějaké soukromé lekce v místní hudební škole. Naučil jsem se některé akordy, nějaké songy od Metallicy, ale to všechno ostatní a konkrétně všechno na akustické kytaře jsem se naučil sám.

Z určitého hlediska je to výhoda. Učitel dříve či později může chtě nechtě ovlivňovat tvůj vývoj a mnohdy nedává dostatek prostoru k seberealizaci. Zpátky k tématu. Pak přišla nabídka od CGP (Certified Guitar Player), abys byl jejich první kytarista, se kterým pod touto značkou nahrají své CD.
Je to vlastně iniciativa Tommyho Emmanuela pomoci prosadit někoho skutečně talentovaného. Teď máme s Tommym dokonce i společného manažera. Ale samozřejmě že to byla pro mne obrovská čest, být takhle vybrán a osloven takovým fenomenálním kytaristou.

Pojďme se teď trochu podívat, kdo ve tvých akustických začátcích byl tvým největším vzorem. Samozřejme Michael Hedges, Don Ross... Taky jsi nějakou dobu jezdil ve složení Don Ross, Michael Manring a ty.
To máš pravdu. A samozřejmě Preston Reed, od kterého jsem mel i instruktážní kazetu VHS. Měl jsem i některé jeho nahrávky, které jsem se snažil nějak rozklíčovat a naučit se je. Reed byl první, ale pak jsem narazil na Michaela Hedgese. To byl rok 1997. Procházel jsem nějaké staré kytarové časopisy, které mi dal ten samý bratránek, který mě vzal na Prestona Reeda, a narazil jsem na jeden z časopisů, kde na přebalu byl Michael Hedges s harfovou kytarou, a a říkal jsem si, co je tohle za týpka? Uvnitř byla i SP deska, kde na tu harfovou kytaru hraje. Tak jsem ji dal na gramec a nevěřil jsem svým uším.

Říkáš 1997, takže ten rok, kdy Michael tragicky zemřel.
Tak jsem vyrazil a snažil se koupit všechno, co od něj najdu.

Měl jsi možnost se s ním setkat?
Bohužel ne, pár měsíců po téhle příhodě tragicky zahynul při autonehodě. Ale mohu říct, že on byl určitě tou zásadní osobou v mé cestě s akustickou kytarou. Sice jsem už neměl možnost mu osobně poděkovat, ale je to tak.

Ale měl. Sice ne osobně, ale na své desce máš song věnovaný právě jemu. The Friend I Never Met.
Měl jsem ale to štěstí potkat se s jeho bratrem, sestrou a jeho synem a poděkovat takhle zprostředkovaně alespoň jim. Taky bych nerad zapomněl na senzačního kytaristu Billyho McLaughlina. A jak už jsem řekl, můj velký vzor a přítel je Don Ross. Fenomenální kytarista a učitel.

Andy Mckee - Kdo volá? Prince. Prince?!


Na svých cestách jsi hrál se spoustou kytaristů. Je ale někdo, s kým jsi hrál a říkal sis hned od začátku, to je přesně ono, tohle je přesně to, co mi sedí. Kolikrát hraješ se senzačními muzikanty, ale přesto to není úplné souznění. Tak trochu to dře, jestli mi rozumíš.
Určitě Don Ross. Udělali jsme společné album v roce 2008. Často jsme spolu vystupovali. Letos například v Halifaxu, kde teď žije.

On už nežije v Torontu? Tam jsem se s Donem potkal a dívali jsme se na sebe, že jsme snad dvojčata.
Ne, Don se přestěhoval do Halifaxu asi tak před pěti měsíci.

Teď trochu z jiné strany. Prosím tě, jak jsi přišel do kontaktu s Princem? Tohle bylo tedy spojení, které bych neodhadnul.
To je neuvěřitelný příběh. Prince mě viděl hrát na YouTube a speciálně si oblíbil moji skladbu Rylynn. Byli jsme jednou na stejném hotelu a zazvonil telefon. „Tady Prince.“ „Fakt jo? To jako fakt? Fakticky Prince, jo? No to jo...“ „... hele, za deset minut tě vyzvedneme s bubeníkem a basákem dole na recepci.“ Pak jsme limuzínou jeli do Paysley Parku. Obklopen tím vším, ve vitrínách vstupenky a nápisy jako „víc než 80 miliónů prodaných vstupenek“. A pak jsem uslyšel podivné zvuky, jako nějaká zvířata, a tak jsem se podíval nahoru, odkud ten zvuk přichází, a tam byly kolem dokola klece s holubičkami. Tak si říkám, to je teda jízda. Pak přišel Prince a zašli jsme dolů do studia. Tam jsme chvíli jamovali a pak se mne ptá: „Co děláš tenhle rok?“ To bylo 2012 a musím říct, že to byl teda super rok. Ten rok mne oslovili ke hraní i Dream Theater. Tak jsem se podíval do diáře a zjistil, že v květnu by to šlo. On odešel, za chvíli se vrátil a povídá: „Nechceš si zahrát ping-pong?“ To jsem se málem „převrátil“ a dívám se na bubeníka a basáka, jestli jsem slyšel dobře. A on měl opravdu vedle postavený pingpongový stůl. Tam nás všechny rozsekal. Hrál senzačně.

Pak jsem hrál dál svoje koncerty, než došel e-mail od Prince, že zařídil devět koncertů napříč Austrálií. To byla obrovská čest, že vůbec zná to, co dělám, a že mne oslovil. Ale on skutečně měl rád všechny druhy hudby. Měl třeba velmi rád Joni Mitchell. Ale i já sám jsem si říkal, jestli jsem opravdu ten pravý člověk na takovouhle show.

Jaký byl Prince jako člověk? Jak na tebe působil?
Měl obrovskou autoritu, někdy byl rezervovaný, někdy vtipkoval.

Andy Mckee - Kdo volá? Prince. Prince?!


Tys taky zaranžoval jeho megahit Purple Rain. To jsi měl hrát sólo, nebo s kapelou?
To mi Prince říkal už na začátku, že bude po mě chtít otevřít jeho show a pak zahrát směsku jeho věcí s kapelou. Povídá: „Začal bys nějak v mollových toninách, pak změnil na dur, aby to mělo takový mysteriózní charakter.“ Taky po mě chtěl, abych měl na hlavě šestnáctimetrovou hedvábnou čepici. Tak to jsem si nebyl jistý, jestli to dám. Na ni se pak shora promítaly plameny, Země a tak. Nakonec ji na hlavě měla překrásná modelka. Uff... To jsem si oddechl. Já jsem mu pak na mp3 přehrál svoje aranžmá Purple Rain. Byl nadšen. Já mu ale několikrát říkal, jestli si je jistý, že jsem ten pravý na tohle show. Ubezpečil mne, že ano, a dokonce mne pak ještě třikrát kontaktoval e-mailem, že chce se mnou udělat akustické album, že bych zaranžoval jeho věci a společně bychom to nahráli a vydali. Naposledy to bylo v prosinci minulého roku, kdy mi kvůli tomu volal. A dobře víš, co přišlo potom. Ach jo.

A teď jedna otázka, na kterou se tě ptá asi každý: Jak to bylo s tvým videem Drifting na YouTube? Stalo se virálním fenoménem se sledovaností více než padesát pět miliónů lidi. Ty jsi nahrál nějaké songy a pak tě někdo přemluvil natočit k nim video?
(smích) Zmínil jsi moje turné s Donem Rossem a Michaelem Manringem. Tohle video z YouTube jsme natočili v Torontu. Pak jsme měli ještě několik vystoupení a skončili jsme v Milwaukee ve Wisconsinu, kde sídlí nahrávací studio Candy Rat Rcords, a já i Don jsme pro tento label nahrávali. Majitel studia přišel s nápadem, že bychom den na to mohli natočit nějaké video a umístit ho na YouTube. To bylo před deseti lety a nevím, jestli jsem tehdy vůbec o YouTube slyšel. Tak jsme natočili osm videí v obýváku. Já se vrátil domů a on pomalu začal umisťovat ta videa na YouTube, což mu vzalo, dejme tomu, tak měsíc. Já jsem ke svému učení ještě prodával noty na svých webových stránkách. Jednoho rána jsem se vzbudil a měl jsem „zničehonic“ naráz třicet objednávek. Cože? Třicet objednávek během jednoho dne? Možná tak za měsíc. Tohle je podivné. A těch objednávek pořád přibývalo a přibývalo. Jednoho dne mi napsal jeden člověk, že sdílí mé video na stránkách dig.com, a že má spoustu zhlédnutí. Tak to pokračovalo a jednoho dne, než přišel můj student, jsem zabrousil na YouTube a uviděl, že moje video Drifting je na titulní stránce YouTube. Tehdy ty stránky vypadaly úplně jinak, bylo tam možná sedm videí ve vyhledávači, ze kterých sis mohl vybrat.

Zavolal jsem chlápkovi z Candy Rat Records, ať se mrkne na YouTube, že moje video je na titulní straně. A on: „Tak hochu teď se pevně připoutej, protože tohle bude ještě mazec, co přijde.“ To byl tak listopad prosinec, 2006. Velkou roli určitě hrál i fakt, že jsem se na YouTube objevil velmi brzy v začátcích. Taky jsem hrál trochu jinou technikou - levou rukou z vrchu kytarového krku - a taky jsem vypadal trochu podivně. Holá hlava, obrovský fousy, a lidé si mohli říkat: Co tohle je za dřevorubce? Podivné individuum a hraje na kytaru? No a já jen doufal, že k těmhle jasným faktorům se přidá i fakt, že i moje hudba bude rezonovat s posluchači. Tak asi kombinace toho všeho, ale skutečně se cítím šťastný, že to takhle dopadlo.

Teď pro ty, co se zajímají kromě muziky i o detaily s ní spojené. Tak třeba tvoje kytary. Výhradně hraješ na Green Fields?
Ano, to je teď to, na co hraji. Green Fields s vějířovitým umístěním pražců, které pomáhají k lepší intonaci. Také mám kytaru ve standardním ladění, barytonovou a harfovou kytaru. Tu poslední bohužel nemám s sebou, protože po mé poslední šňůře jsem měl a stále mám vážné problémy se snímači. Firma GF sídlí v Montrealu.

Diskografie:

Nocturne, 2001;
Dreamcatcher, 2004;
Art of Motion, 2005;
The Gates of Gnomeria (společné DVD s Antoinem Dufourem), 2007;
The Thing That Came From Somewhere (společně s Donem Rossem), 2008;
Common Ground (EP), 2009;
Joyland, 2010;
Mythmaker (EP), 2014;
Live Book, 2016.
tohle by se taky mělo nějak uvést
Andy Mckee
Mee Factory, Praha, 7. 12. 2016, 19.30
„předkytarista“ Tomáš J. Holý

Harfová kytarmá jaké ladění horních basových strun?
Používám různé druhy ladění, ale standardně používám ladění, se kterým přišel můj dobrý přítel Stephen Benett. V pořadí od nejtenčí po nejtlustší je to GABCDG a nejvyšší géčko je vlastně jako pozice na třetím pražci na šesté struně na kytaře.

Máš nějaké alternativní ladění, co používáš nejvíce?
Používám jich spoustu, ale musím říct, že mám i skladby, které hraji v tradičním standardním ladění.

Struny?
Ernie Balls, hliník-bronz. Je to nová technologie, se kterou přišli tak před dvěma lety. Ty používám. Tloušťka 13-56.

Kapodastr?
Používám kapodastr Shubb a bendžový kapodastr od stejné firmy.

Snímače?
K&K, Pure Mini.

Efekty?
Většinou použiji reverb z mixu, jinak používám od letošního roku předzesilovač Felix, který vyrábí firma Grace Design.

Poslední otázka: Co podstatného bys vzkázal muzikantům?
Nezabývejte se přespříliš pouze technikou nebo tím, jak rychle dokážete hrát. Nebo jak obtížné jsou vaše kompozice. Dbejte na to, jak nejlépe podat lidem to, co je skutečně uvnitř vás, a k tomu jedinému použít hudbu jako sdělovací prostředek. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Nevím, čím to je. Snad že jsem starší, mám víc zkušeností. Nevím. Ale tohle je pro mne to hlavní.

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Andy-Mckee-Kdo-vola-Prince-Prince~06~zari~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.