přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýAlissa White-Gluz - Děsivá kráska

08.02. | Autor: Bořek Nachtmann | sekce: pro muzikanty - články
V čele švédských melodicdeathmetalových Arch Enemy stojí již téměř čtyři roky sympatická kanadská kráska s modrými vlasy. Když sáhne po mikrofonu, málokomu se chce věřit, že se obejde bez efektů či měničů hlasu, a všem přeběhne mráz po zádech.

Alissa White-Gluz - Děsivá kráska


Po necelých dvou dekádách v hudebním průmyslu je už jméno Alissa s metalem neodmyslitelně spjato, což potvrzují i budoucí plány zpěvačky: Dalším krokem v kariéře, po působení ve dvou kapelách, bude sólový projekt nesoucí jako název pouhé křestní jméno zpěvačky. Ta však na sólo nachází čas jen stěží, hlavní náplní práce zůstávají Arch Enemy, se kterými se v Praze představila 14. ledna.

Na mnohé jistě může působit podivně styl zpěvu, k němuž se uchýlila během působení v Arch Enemy a jenž ji proslavil i v jejím dřívějším působení, v kapele The Agonist. Ve druhém zmiňovaném však přicházela řada i na klasický zpěv. Ten byl ovšem v Arch Enemy odsunut do pozadí a poprvé se objevil až na aktuální řadovce Will to Power v písni Reason to Believe. Z The Agonist Alissa v roce 2014 odešla, později vyšlo najevo, že po domluvě všech zbylých členů byla spíše vyhozena. Taková zrada se jí velmi dotkla a i do nynějších časů je kapitola s názvem The Agonist dosti ožehavé téma. Rozhovor jsme začali v mírně pochmurné náladě. Ta se však postupně zlepšovala a z Alissy tvrďačky se stala velmi milá a sympatická slečna, jejíž ženská stránka se i přes zmiňovaný styl zpívání nezapře - suverénně nejdelší dobu jsme se bavili o účesech a oblečení.

Alissa White-Gluz - Děsivá kráska


Uběhlo pár měsíců od vydání Will to Power, vaší poslední desky. Jaké to je, hrát nové písně poprvé před publikem? Jste víc nervózní?
Neříkala bych tomu nervozita. Vždycky je to potěšení hrát nové písně, ať už pro kohokoli a kdekoli. Je to velmi vzrušující, protože tyhle skladby ještě nemáme ohrané. Navíc je spousta lidí, kteří jdou na Arch Enemy poprvé, takže vyloženě není rozdíl mezi starými a novými, je to zkrátka zábava.

A jinak máte problém s trémou?

Tu vyloženě nemívám. Problém jsem s ní měla jen v jednom období svého života, kdy jsem trpěla depresemi, ale teď už ne. Je to spíš jako příval adrenalinu, například jako když sportujete nebo tak něco. Nabudí vás to, jste vzrušení, ale ne přímo nervózní. Asi mám štěstí, že už se mi to vyhýbá.

Všimla jste si nějakých rozdílů mezi jednotlivými publiky? Liší se americká a například evropská?

Samozřejmě tam jsou rozdíly. Třeba právě ta Amerika: Zatím byly naše koncerty úžasné, většina jich byla vyprodaná a z amerického obecenstva mám pocit, jakože chce jen koukat a poslouchat. Najde se pár lidí, kteří moshují, spousta jich zvedá paroháče, křičí a tak dále, ale není to žádná velká pařba. Spíš prostě chtějí koukat, což mám taky ráda, když chodím na koncerty. Ale vždycky je tam rozdíl, ať už jde o fanoušky z Evropy, Jižní nebo Severní Ameriky, Japonska, Číny, Ruska, my v tom davu vždycky vidíme odlišnosti. Každý ukazuje svou vášeň k hudbě jinak.

Když se zpětně podíváte na Will to Power, jste spokojená s výsledkem, nebo byste něco změnila?

Na každém albu je něco, co chcete změnit. Ale o to jde. Když jste umělec, musíte vědět, kdy je dílo hotové. Musíte. Fotograf musí vědět, kdy si říct: „Dobře, teď máme ten správný záběr.“ Malíř musí poznat, že tohle byl poslední tah štětcem. A stejné je to i v kapele. Musíme být schopní říct: „Ano, teď je to hotové.“ A samozřejmě vždycky přijdou řeči: „Chci předělat tohle, kéž bych mohl předělat tamto.“ Ale tak to prostě je. Patří to k tomu, ta nedokonalost. Myslím, že právě proto je to hezké, protože to není dokonalé. Ale! Když si tohle vyjasníme, s výsledkem jsme nesmírně spokojení, a když se to vezme kolem a kolem, nic bych neměnila. Líbí se mi všechny skladby.

Pro mnoho fanoušků byla velkým překvapení skladba Reason to Believe, první balada Arch Enemy a první píseň s „čistými vokály“, tedy se zpěvem místo křiku. Plánujete v budoucnosti víc takových skladeb?

Možná, to záleží na situaci. V kapele jsme všichni fandové různých stylů hudby a samozřejmě i různých stylů metalu. Arch Enemy jako kapela je hodně založená na klasickém metalu, heavy metalu. Bavíme se o počátcích metalu jako samostatného žánru, ať už se vám pod tím vybaví Black Sabbath nebo kapely, které to pak posunuly dál jako Iron Maiden či Judas Priest. Tam jsou naše kořeny a odtud čerpáme inspiraci. A všechny tyhle skupiny měly zpěváka, někoho, kdo opravdu zpíval. Nikdo z nás není proti zpěvu, všichni si ho moc užíváme. Ale je zkrátka způsob, který je vhodný pro Arch Enemy, a je způsob, který by byl vynucený, a my jsme nechtěli, aby došlo k tomu druhému. Podle mě je Reason to Believe perfektní první balada pro Arch Enemy. Není jednoduché přijít s něčím takovým poprvé - trvalo to koneckonců deset alb. (smích) Všem se nám to líbí a v budoucnu možná zase nějakou napíšeme.

Oznámila jste sólovou desku pod nahrávací společností Napalm Records. Co všechno nám o ní můžete sdělit?

Začala jsem na ní pracovat s několika kamarády, bude na ní hodně přispěvatelů. Některé písně jsem napsala kompletně sama, na jiných jsem spolupracovala třeba s Oliverem Palotaiem z Kamelot, Doylem Wolfgangem von Frankestein z Misfits (v současné době Alissiným přítelem, pozn. aut.), Jeffem Loomisem z Arch Enemy a Nevermore nebo Chrisem Amottem z Armageddon a původně z Arch Enemy. Na albu se ale objeví i Alex Skolnick z Testament nebo Gus G. z Firewind, hostů bude opravdu dost. V tomhle směru mám opravdu štěstí; za těch patnáct let koncertování jsem získala mnoho velmi talentovaných přátel a všichni jsou hrozně natěšení, že se budou moct podílet na mé sólo desce. A já jsem za to ráda, pokusím se jich využít co nejvíce, protože sama nemám moc času. (smích) Vlastně teď s Arch Enemy nemám vůbec čas, a napsat a nahrát album je velmi časově náročné. Nejsem si jistá, zdali si to vlastně fanoušci uvědomují. Datum vydání by, pokud vše půjde dobře, mělo být zkraje roku 2019. Nahrávání plánuji na konci příštího roku, protože tou dobou bych měla mít chvíli volno od Arch Enemy. Snad. (smích) Hrozně se na to těším, bude to opravdu zábava pracovat s tolika různými lidmi, ačkoli to není úplně něco, po čem jsem vždycky toužila, jsem spíše „kapelový“ typ. Původně mě ani nenapadlo, že bych mohla dělat něco sama, na svoje triko. Když se mi podaří sehnat všechny hudebníky, s kterými bych chtěla spolupracovat, domnívám se, že by se nám mohlo podařit uskutečnit něco výjimečného.

Alissa White-Gluz - Děsivá kráska



Jak se liší proces psaní v AE a pro sólo?

V AE funguje určitá procedura už od doby, kdy můj kolega Mike kapelu založil. On v podstatě začne vytvářet kostru písně. On píše riffy, strukturuje skladby. Občas mu s tím pomáhal bratr, v případě Will to Power spolupracoval s naším bubeníkem Danielem Erlandssonem. I moje místo v AE je pevně stanovené - do ruky dostávám píseň bez sdělení, bez vokálů, já píšu slova a aranžuji to pro svůj hlas. Zastávám tedy roli zpěvačky a textařky. Když ale přijde na moje sólové album, dělám všechno. Musím být Michael, Jeff, Sharlee, Daniel i Alissa. (smích) Občas pracuji tak, že začnu s básní a od té se propracuji dál, přes melodii, kterou mám v hlavě, až po kytarový doprovod a vhodné bicí. Jindy vezmu kytarový riff, přidám bicí a až potom dělám vokály. Do této chvíle mám napsanou asi polovinu písní ze zamýšleného počtu a všechny vznikaly jinak. Některé začaly zpěvem, jiné klavírem, další kytarou. Takže ano, ten proces se velmi liší. Je to ale také můj první sólový projekt, a tak není žádný precedens, žádné: „Hmm, zní to jako píseň od Alissy?“ Těžko říct, já sama ještě nevím, jak to má znít. Zatím prostě zkouším, co zní dobře, a pak, až bude album hotové, uvidíme, kam ho zařadit. (smích) Teď to ještě nevím.

Budete jenom zpívat, nebo i na něco hrát?

V této chvíli na demo nahrávkách, zpívám, hraji na klavír, kytaru, basu a programuji bicí. Pravděpodobně až budu nahrávat písně přímo pro desku, seženu si někoho lepšího. Nejsem si totiž tak úplně jistá, že jsem ten nejlepší kytarista. Teda já vím, že nejsem. (smích) Nejlepší by bylo, kdybych nemusela cvičit, a stejně se zlepšovala. Ne, zatím jsou moje schopnosti pro dema dostačující, možná že nahraji nějaké party kytar nebo piana. Uvidíme, podle toho, co bude znít nejlépe.

Alissa White-Gluz - Děsivá kráska



Postavila jste si vlastní domácí nahrávací studio. Plánujete nahrávat tam?

To vlastně bylo počátkem roku 2016, hned potom, co jsem začala přemýšlet nad nahráváním sólové desky. Arch Enemy tehdy měli krátkou pauzičku a celé to vlastně vzešlo od Angely (původní zpěvačky a nynější manažerky Arch Enemy, pozn. autora), jež mě zná dost dobře na to, aby mohla říct, že už musím začít něco dělat, jinak se zblázním. Stačí mi jen dva týdny bez práce, a už šílím. (smích) Jakmile mi tehdy Angela vnukla nápad na sólové album, bylo mi jasné, že pokud do toho chci jít, musím si sehnat vybavení. Šla jsem do obchodu a koupila si krásnou akustickou kytaru. S jistou dávkou štěstí se mi pak podařilo sehnat několik dalších: Od Doyla mám jeho vlastní speciální model a Thomas Youngblood z Kamelot mi dal svoji kytaru na cesty. Měla jsem tedy několik kytar, malé klávesy, klavír atd. Kromě nástrojů jsem ještě potřebovala místo, kde bych mohla nahrát dema. Zbytek roku 2016 jsem tak strávila stavěním „domova“ pro všechny ty nástroje. Já a Doyle si rádi věci děláme sami, i studio jsme doslova postavili sami, vlastníma rukama, a měli jsme z toho hrozně dobrý pocit. Počátkem roku 2017 jsem se začala učit pracovat se softwarem; na programování bicích používám EZdrummer od Toontrack a na nahrávání Logic Pro. Tohle všechno jsem se musela naučit a bylo to hodně učení, než jsem se dostala do bodu, kdy jsem soběstačná. To je další odlišnost od AE - v kapele jsme všichni dost tradicionalističtí, co se psaní týká. Píšeme na papír a tak. (smích) V tomhle ohledu „předprodukci“ vynecháváme, ale pro moje sólo to je nezbytné. Dema rozhodně budu točit tam, a už je tam vlastně točím. A pro desku jako takovou nejspíše půjdu do profesionálního studia, alespoň nahrát bicí a nějaké další nástroje, nicméně je možné, že něco nahraji i doma.

Když mluvíme o nástrojích, jaké vybavení používáte ve studiu a během koncertů?

Mluvíme-li o studiu, tam ještě stále hledám to, co by mi sedlo nejvíc. Většinou mám jeden mikrofon na zpěv a druhý na křik, ale momentálně používám spíš ten druhý, protože křičím víc, než zpívám. Ten na křik je takovým průmyslovým standardem a jmenuje se Shure SM7B, používá ho většina lidí. Pro živá vystoupení jsem používala Sennheiser, ale nedávno jsem to také změnila na Shure. Teď si nemůžu vzpomenout na model, vypadá jako SM58, ale má trochu odlišné vlastnosti. Od stejné značky mám mimochodem i in-ear monitoring. Ještě se musím rozhodnout, jaký mikrofon si pořídím do studia na normální zpěv, s tím nejspíše budu potřebovat poradit. Musím si mikrofony vyzkoušet a rozhodnout se, co se mi líbí. Respektive mám představu o tom, co bych chtěla, ale z popisů to nevyčtu. Chci si jich chci pár vyzkoušet, na ten správný ještě stále čekám. Pokud byste věděli o někom, kdo by mi mohl pomoct, dejte mi vědět. (smích)

Jak se staráte o hlas? Váš styl zpěvu musí být neskutečně náročný hlasivky.

Miluji zpěv a ráda překonávám hranice, neustále hledám nová cvičení, která denně na cestách praktikuji. Dělám cviky na zahřátí a následné zklidnění, dál trénuji a učím se nové věci, a i když koncertujeme, snažím se neustále zlepšovat. Samozřejmě to je náročné a nechápu, jak je možné, že někteří lidé kouří, pijí a paří celé dny, a hlas mají stále v pořádku. Já k těmhle lidem rozhodně nepatřím, nepiji a nekouřím. Piji hodně vody, snažím se cvičit, hodně běhám, protože mě to baví. Prostě o sebe a svoje tělo pečuji. A protože hlasivky mám v těle, potřebuji zajistit, aby bylo o mé nástroje dobře postaráno. A to je všechno. Nejhorší věc, jaká se zpěvákovi může stát, je být nemocný na turné. Nechce se vám rušit koncerty, takže to nějak odzpíváte, a tím se to ještě zhorší, další den zase koncertujete a zase se to zhorší, a nikdy tudíž nemáte šanci se uzdravit. Snažím se o sebe hodně pečovat. Když jsme na turné, soustředím se kompletně jen na show. U čehokoli, co dělám, přemýšlím nad tím, jestli mě to nemůže nějak negativně ovlivnit, jestli mi to nenaruší spánek. Jsem prostě taková. Do koncertů dávám všechno. Ostatní na sebe možná nejsou tak přísní, ale já ano.

V červnu jste vystoupili na slovenském festivalu Rock pod Kameňom, ale dva tamní radní s tím měli problém a nechali dokonce povolat exorcistu. Ten se pak vyjádřil v tom smyslu, že propagujete ďábla a vysmíváte se Bohu. Víte o tom?

Slyšela jsem o tom. Přijeli jsme na festival, zahráli a žádný problém každopádně nebyl. Vím o kapelách jako Behemoth, které s tím mívají problémy. Upřímně nechápu, proč nechtěli nechat hrát Arch Enemy, protože si nemyslím, že bychom nějak zneuctívali posvátné věci. Víc tomu rozumím u Behemoth, ale ne u Arch Enemy. Domnívám se, že nejsme tak radikální. Já osobně jsem hodně proti náboženství. Nesnáším ho a velmi ráda bych otevřeně mluvila proti němu. Ale s Arch Enemy se tomu vyhýbáme, nechápu, proč si ti radní vybrali právě nás. My máme sice na jisté věci poměrně vyhraněný názor, ale jsme velmi opatrní, abychom někoho neurazili. Je nám jasné, že v metalové komunitě je mnoho lidí z různých kultur s různými názory. Občas na našich meet & greet tour potkávám věřící lidi a o těchto věcech se bavíme, ale nikdy s tím nemají problém. Jsou to fanouškové, mají na sobě triko Arch Enemy a v klidu si užívají koncert. To, že nejsme věřící a že si nemyslíme, že náboženství je k něčemu dobré, to neznamená, že jsme proti věřícím lidem. Je nešťastné, že se občas vyskytne nějaký takový protest, ale vždycky narazíme na fundamentalisty neochotné se o tom vůbec bavit.

Alissa White-Gluz - Děsivá kráska


Obecně se ví, že jste veganka a členka straightedge komunity. Měla jste kvůli tomu někdy problémy?
Samozřejmě, celý život jsem potkávala lidi, kteří si ze mě dělali srandu kvůli tomu, že jsem vegan. Je to vlastně věc, kvůli níž jsem byla nejvíce šikanovaná, ale díky tomu vím, jak se s tím vypořádat. O veganství vím snad úplně všechno. Vím toho mnoho o byznysu se zvířaty, o návaznosti na politiku, o vlivu toho všeho na přírodu. Sleduji vědecké časopisy věnující se tematice konzumování zvířecích produktů a jeho efektu na zdraví. O tohle všechno se zajímám a snažím se i dál vzdělávat. Často se mi stane, že se setkám s lidmi, kteří mě chtějí ponížit, poněvadž jim nepřijde veganství úplně správné. Pokud jsou otevření debatě, stává se, že řeknou: „Víš, takhle jsem o tom vlastně ani nepřemýšlel.“ Možná se z nich pak i stanou vegani, a i když ne, řeknou: „Nehodlám se změnit, ale jsem moc rád, že sis udělala čas a bavila se se mnou o tom.“ Teď už se s tím tolik nesetkávám, už třeba jen proto, že nejsem jediná v kapele (Michael Amott je vegetarián, pozn. autora) a i v celé komunitě jsou další takoví lidé, teď jsme kupříkladu koncertovali s lidmi ze straightedge. Naštěstí v metalové a hardrockové sféře takových lidí docela přibývá, takže už nejsem sama, ale rozhodně jsem se s tím během života setkala a jsem díky tomu mnohem silnější.

Straight edge
V Česku ne až tak známá subkultura typická především pro hardcore punk. Její členové se vyhýbají alkoholu, tabáku i drogám, někteří neužívají ani kofein, a dokonce ani léky. Název straight edge je odvozen od písně kapely Minor Threat z roku 1981 a poznávacím znamením této komunity bývá písmeno X, k němuž se váže zajímavý příběh: Jistá kapela měla na počátku 80. let naplánovaný koncert v klubu. Bohužel však žádný z hudebníků ještě nemohl legálně pít, a tudíž měli všichni do klubu vstup zakázán. Ostraha to nakonec přeci jen vyřešila: Každému z kapely na ruku namalovala velké černé X.Ale nenechte se zmýlit, straightedge v dnešní době rozhodně nepatří do undergroundu, mezi jeho členy či ex-členy je mnoho známých osobností, jako například James Hetfield (Metallica), Doyle Wolfgang von Frankenstein (původně z Misfits) nebo Zack de la Rocha (Rage Against the Machine).

Alissa a móda na pódiu
Hodně lidí se mě na věci okolo módy ptá, protože jsem jediná žena v kapele. Někdo třeba přijde a ptá se: „Kdy už si konečně oblékneš něco jiného? Vždycky máš na sobě to samé.“ A jiní pak zase: „Ty neustále měníš outfity, musíš za to utrácet takových peněz.“ Načež vždycky odpovídám: „Dobře, a co kdybyste se starali o sebe a já zas o sebe?“ Nicméně co se týče účesu, ten si dělám většinou sama. A vlastně ho ani tolik neměním, ale asi dost záleží na osvětlení. Vlasy mám od přírody kudrnaté, když je upravím, vypadají sice krásně rovně, ale po představení jsou vždycky celé zpocené a zkroucené. Účes se jednoduše mění sám. Je to takový samostatný organismus sídlící na mojí hlavě. (smích) Jinak používám Manic Panic, což je veganská barva na vlasy vyrobená postupem šetrným ke zvířatům. Ta značka má krásné syté barvy a používám ji skoro dvacet let, od roku 1999. Už si ani nedokážu sebe samu představit bez modrých vlasů. A k oblečení: Mám kamarádku, kterou jsem nedávno najala jako stylistku. Jmenuje se Jessica a ve Státech má vlastní firmu. Občas načrtnu nápad na outfit, pošlu jí ho, a ona už přesně ví, co potřebuji. Ví, jak se k tomu oblečení na pódiu chovám, takže musí být extrémně pevné, odolné a zároveň ohebné. Občas přijde s nápadem ona a pošle mi ho. Teď už nemám čas vyrábět si vlastní oblečení, ačkoli jsem to dřív tak dělala. Maximálně sem tam udělám nějaký doplněk, jako rukavici nebo vylepším bundu a tak. Jessica se svou firmou mi v tomhle ohledu velmi pomáhá. Třeba se bavíme o tom, že naše pódium bude mít hodně černých a červených prvků a kontrastních linek a že potřebuji, aby to k sobě ladilo. Chci během vystoupení vypadat dobře a chci, aby to vystoupení posunulo někam dál. Po vizuální stránce bych chtěla koncert přiblížit až téměř k divadlu. O takových věcech se bavím i s osvětlovači, aby na tu a tu píseň použili například zelené a modré barvy atd. Opravdu se snažíme, aby show byla kromě hudby zajímavá i vizuálně. Občas Jessice napíšu, že bych chtěla outfit inspirovaný Salvadorem Dalím. Čerpám ale i z maleb a obecně vizuálního umění. Je to super, protože ona je také umělkyně. Já mohu pracovat s někým, kdo tomu rozumí, a zároveň se mi plní přání, aby moje tělo, když jsem na pódiu, bylo živým kusem umění. Jessica tomu dokonce říká „nositelné umění“. Skvělé partnerství.


Psáno pro: časopis Muzikus 2018/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Alissa-WhiteGluz-Desiva-kraska~08~unor~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.