„Podle Petra Nováka z agentury Live Nation, byl koncert vyprodán pouze za...“ pro běžného čtenáře denního tisku jsou podobné věty častou příležitostí, jak se setkat s jménem PR a promotion manažera firmy Live Nation, která již řadu let u nás pořádá koncerty umělců těch nejzvučnějších jmen. Pro nás novináře je Petr Novák kolega, který každé pondělí vysílá na Expres Radiu pořad Expres Edge, a osobnost, se kterou řešíme akreditace, fotopasy či žádosti o rozhovory. Pravda, občas si neodpustíme i otázky na dění v zákulisí těch nejstřeženějších hvězd, jak je patrné i z následujících řádek.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
První deska, kterou jsem si koupil, byla asi od Tublatanky Skúsime to cez vesmír (1986). Láska k této slovenské trojici mi vydržela ještě s dalším albem Žeravé znamenie osudu (1988).
Kteří muzikanti či kapely tě postupem času ovlivnili?
Hudbu poslouchám v podstatě odmalička. Vyrostl jsem na folku, na učňáku jsem přestoupil k heavy metalu, posléze mi dal někdo poslechnout kapely jako The Cure, PIL, The Cult a bylo vystaráno. Během let mne ovlivnila a stále ještě ovlivňuje spousta muzikantů a kapel, nicméně pokud bych musel říci jedno jediné jméno, tak to je Robert Smith a jeho The Cure.
Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
V první půlce devadesátých let jsem začal djovat, nejdříve sólo, posléze s mým velkým vzorem Mirkem Šulcem (v legendárním Bunkru). S djskými aktivitami jsem skončil s nástupem do mého současného zaměstnání, ale i díky těmto aktivitám je můj dnešní hudební záběr, ať už pracovně nebo soukromně, opravdu hodně široký. V podstatě od Portishead až po Tool.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Vážím si všech desek ve své sbírce a nikdy jsem žádnou neprodal do bazaru. Asi si nejvíc vážím těch, které jsem dostal jako dárek - například LP Duran Duran Liberty, které mám od sestry.
Jsou ještě další tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru, a nevešly se tam?
Samozřejmě. Troufám si říct, že je jich několik desítek, třeba cokoliv od Blur, My Bloody Valentine - Loveless, Adorable - Fake, Manic Street Preachers - Generation Terorists, Radiohead - The Bends, U2 - Achtung Baby, Kings of Leon - Only By Night, Kena - Make Sure They See My Face, The Smashing Pumpkins - Mellon Collie and the Infinite Sadness, Morphine - Yes, Jesus Jones - Liquidiser, EMF - Stigma.
A jak ses dostal k práci v hudební branži?
Ještě před tím, než jsem nastoupil do Live Nation, jsem pracoval šest let ve společnosti, která se zabývala distribucí a prodejem vysílacích práv filmů, seriálů, animovaných pořadů apod. Ke své současné práci jsem se dostal na základě informace o právě uvolněném místě od své přítelkyně, která kdysi pro tuto společnost (v té době Interkoncerts) pracovala. Údajně jim zmizel člověk, co se staral o PR, tak jsem přišel na pohovor k Robertu Porkertovi a letos pro něj a společnost Live Nation pracuju již sedmým rokem.
Na které koncerty coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Třeba na koncerty Adorable, Lush, The Afghan Whigs, The Cure, Faith No More, Fugazi a stovky dalších.
Na které koncerty coby zaměstnanec pořadatelské firmy máš hlubší negativní či pozitivní vzpomínky?
Naštěstí negativních vzpomínek moc nemám, často se však setkávám s faktem, že vynikající interpret má kolem sebe partu ne zrovna fajn lidí a naopak, to vám samozřejmě vzpomínky na danou akci ovlivní. Naštěstí akcí pořádáme do roka celou řadu, proto když už mám negativní vzpomínku, tak rozhodně ne hlubší. Jako příklad koncertu ne zrovna dle mého gusta mohu uvést monumentální operu Carmen, koncert Michaela Boltona nebo Blackmore’s Night.
Těch pozitivních a opravdu hlubších je samozřejmě celá řada, neboť jsem měl příležitost poznat i z trochu jiné strany například Petera Gabriela, Kraftwerk, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers, Tinu Turner, Phila Collinse, Nine Inch Nails, Coldplay, Massive Attack a celou řadu dalších.
MASSIVE ATTACK - Blue Lines (1991)
Massive Attack jsou kapelou, která mi otevřela cestu k tanečnější hudbě, což bylo do té doby pro mne nemyslitelné, protože jsem vyrostl převážně na kytarovkách. Zbouralo mne hned jejich první album Blue Lines, ale podobné to mám takřka se všemi jejich tituly.
PRIMAL SCREAM - Screamadelica (1991)
Pro mě jedna ze zásadních desek první půlky devadesátých let. Poprvé jsem se setkal s do té doby něčím nemyslitelným - potkaly se dvě kultury, kytarová a taneční... Prostě trefa do černého - skvělé skladby, které i skoro po dvaceti letech znějí nadčasově!
THE ENEMY - We’ll Live and Die in these Towns (2007)
Původně byli v mém dnešním seznamu samí mí oblíbenci z let devadesátých, ale pak jsem si řekl, že bych měl přidat i něco současnějšího, jako například The Enemy. Jejich album We’ll Live and Die in these Towns mě posadilo na zadek. Tihle tři mladíčci z Coventry natočili jedenáct příjemných pecek v čele s Away from Here. Deska mi svojí energií evokuje debut od Manic Street Preachers - Generation Terorists.
THE CURE - Kiss Me Kiss Me Kiss Me (1987)
Na The Cure jsem de facto vyrostl, miluju všechny jejich nahrávky, a tak je pro mě velmi těžké vybrat jednu... Nakonec jsem se rozhodl pro Kiss Me Kiss Me Kiss Me - jedná se v podstatě o dvoudesku a navíc krom jiných obsahuje moji oblíbenou skladbu Just Like Heaven, která mi přijde geniální.
JESUS AND THE MARY CHAIN - Honey’s Dead (1992)
Skotští bratři Reedové jsou pro kytarovou indie scénu nepostradatelní - Bůh ví, jak by dnes zněla spousta kapel, kdyby se Jim a William nedali na hudbu. Navíc na vzniku nahrávky se podíleli Alan Moulder a Flood, kteří ji vybavili skvělou atmosférou i zvukem.
THE AFGHAN WHIGS - Gentlemen (1993)
Nevím, co mám říct, The Afghan Whigs musíte slyšet. Já osobně mám radši jejich poslední tři desky - Gentleman, Black Love, 1965, ze kterých jako první vyšla Gentlemen. Syrová záležitost, která se dobře poslouchá jako celek a má zvláštní náladu...
BUFFALO TOM - Let Me Come Over (1992)
Buffalo Tom jsou stejně jako Dinosaur Jr. láskou na celý život. Mám rád všechna jejich alba, i když kriticky musím přiznat, že jejich kvalita má spíše snižující se tendenci. Každopádně Let Me Come Over je jeden z jejich vrcholů. Album nabízí jak rychlé a melodické kytarovky, tak i pomalejší náladové balady. Vždycky rád slyším Mineral nebo Velvet Roof.
DINOSAUR JR. - Green Mind (1991)
Když jsem je slyšel poprvé, myslel jsem si, že jsou to nějací mladí fešáci z Ameriky. Že je J Mascis divnej patron, víme všichni, ale dělá velmi zajímavou hudbu. Přestože mám jejich diskografii kompletní, tahle deska je pro mě absolutní vrchol! Album otevírá megapecka The Wagon.
NINE INCH NAILS - With Teeth (2005)
Nahrávka, která mne dostala až na opakovaný poslech, nicméně o to víc jí časem přicházím na chuť. Strašně moc se mi líbí bicí ve všech skladbách, které pro Trenta nabubnoval Dave Grohl. Touto deskou NIN dosáhli podle mě hudebně svého dosavadního vrcholu.
Tato deska mne velmi ovlivnila, najednou se tu objevil někdo, kdo se nebojí míchat styly a je trochu nad věcí. V té době mi to přišlo hodně tvrdé a všechny tyto dojmy mi ještě umocnil jejich první samostatný koncert u nás. Angle Dust si rád poslechnu kdykoliv!
