muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádný10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera

12.07. | Autoři: Martin Brunner, Dan Sywala | sekce: pro muzikanty - články

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Do tohoto seriálu mě baví zvát domácí umělce bez ohledu na to, jestli jejich tvorba tíhne k ambientu, metalu nebo jazzu. Základem je vždy kvalita a album Levels of Life formace Martin Brunner Band patří mezi to nejzajímavější, co vyšlo na domácí scéně v roce 2019.

Po šesti letech od akustického alba Morning Walks přišel skladatel a pianista Martin Brunner s albem, které kombinuje prvky jazzu a progresivního rocku, a nebojí se ani zapojení syntezátorů. Podobně rozmanitý je i jeho hudební vkus.

Jaká byla první deska, kterou jste si koupil za vlastní peníze?
Tarkus od Emerson Lake & Palmer. Tuhle kapelu jsem kdysi strašně poslouchal. Většinu desek jsem už od nich měl, dostal jsem je jako dárek, a tahle mi ve sbírce chyběla.

Přibližte nám, prosím, nástroje, na které spoléháte naživo, a na které během nahrávání.
Hraju na Nord Stage 2, to je skvělý nástroj, hlavně kvůli praktickému řešení ovládání - rychle uděláte vše, co potřebujete. Ale jinak je to pouze náhražka (jakkoliv výborná) skutečných nástrojů; klavír bude vždycky lepší ten skutečný, stejně jako Rhodes a Hammondy. Při nahrávání bych samozřejmě použil klavír. V tomto ohledu je pak úplně jiná situace u dvou synthů, které mám - Prophet 6 a Moog Sub 37. Nenapadá mě nic, čím bych popsal, jak skvěle tyhle nástroje hrajou. Hlavně Prophet jsem si hodně oblíbil.

Vzpomenete si na nějakou zradu techniky z poslední doby?
Technika mě zatím nezradila, jenom já jsem se párkrát zradil sám, když jsem špatně navolil preset. Na Prophet hraju hodně intuitivně, takže pokud se se zvukem dostanu náhodou jinam, než byla moje původní představa, vezmu to jako příležitost a pokračuju v tom. Skladbě to může naopak prospět.

Přibližte nám, prosím, vznik alba Levels of Life. Především jak se vám podařilo docílit tak výborné chemie mezi velice zkušenými hráči.
My se s Tomášem, Rastěm a Romanem už dlouho známe a měl jsem sen si společně zahrát. Kromě toho, že jsou to neuvěřitelně skvělí muzikanti, jsou to i strašně fajn lidi a kámoši a myslím, že každý si to samé myslí i o tom druhém. Jakkoliv jsou to hudebně naprostí profesionálové, tak muzikou žijou a při hraní do toho jdou vždy naplno. Snažil jsem se napsat písničky, které nás všechny budou bavit a budeme si je chtít užít hrát. No a tím se dostávám k odpovědi na otázku: V takovémto nastavení je pak potřeba hlavně nikomu nic neříkat a dobře si zahrát!

Jak vy osobně vnímáte jazzovou scénu v dnešní době? Já osobně mám velkou slabost pro londýnskou kapacitu jménem Alfa Mist a extrémně mě potěšilo, že na jeho poměrně nedávný koncert v rámci akce Mladí ladí jazz dorazili mí přátelé z nejrůznějších žánrových a pracovních odvětví.
Nechci, aby to vyznělo pesimisticky, není to tak myšleno, ale myslím, že jazz (i jakékoliv jeho podoby) je a vždy bude okrajovým žánrem s menším počtem posluchačů. Jednoduše je to hudba, která vyžaduje soustředěnější poslech a to není pro každého. Některým kapelám a nějakým podobám jazzu se občas podaří být úspěšnější co do počtu fanoušků, ale budou to vždycky spíš výjimky. Ale všechny takové akce jako je Mladí ladí jazz, festivaly, a vůbec všichni pořadatelé v jazzu jsou strašně důležití a já si jich hrozně vážím, že tu práci dělají - v téhle oblasti je to vždycky hodně o nadšenectví a spousta práce, aby taková akce fungovala. A když se díky nim přece jen zájem o jazz trochu zvedne, je to úžasný výsledek!

Jaké jsou vaše plány s kapelou, poté co se uklidní aktuální nouzový stav?
Hlavně si ještě zahrát co nejvíc koncertů! Je to paradoxní situace - na našich koncertech jsou lidé opravdu nadšení, nejvíc, co pamatuju s jakoukoliv svojí kapelou, ale domluvit se na vystoupení s pořadateli je komplikovanější než dřív. Je to dáno tím, že na jazz jsme moc rockoví, a na rock zase moc jazzoví. Určitě ale bude brzy zase dvojkoncert v Praze s Vikollejen, jako při křtu naší desky. Píšu teď zrovna hudbu pro jiný projekt, ale jinak bych samozřejmě chtěl udělat taky nové písničky s klukama v téhle sestavě.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Peter Gabriel - III (1980)
Tohle je první deska, kterou jsem poslouchal pořád dokola a znám ji úplně nazpaměť. Když jsem byl malej, tátovi ji někdo půjčil. Jeho myslím moc nezaujala, zato já jsem pravděpodobně právě u jejího nekonečného poslouchání definitivně propadnul muzice. Gabriela miluju pořád.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Keith Jarrett - The Survivors’ Suite (1977)
Dlouhý hudební příběh s jedinou pauzou uprostřed kvůli otočení desky na stranu B. Nádherná Jarrettova témata, o jeho klavírním hraní nemluvě, a geniální spoluhráči z jeho kvartetu - Charlie Haden, Paul Motian a Dewey Redman. Vždycky když tohle album slyším, mám pocit, jako bych prošel nějakým očistným rituálem. Absolutní krása.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Misha Alperin - At Home (2001)
Jako klavíristu mě samozřejmě vždycky bavily sólové klavírní desky. Tahle je moje nejoblíbenější a často se k ní vracím. Původem ukrajinský pianista Alperin měl svůj jedinečný styl, vycházející z klasické hudby. Byl to fenomenální klavírní virtuóz, na tomhle albu ale hraje maximálně úsporně, ale s neuvěřitelným prožitkem. Improvizace na jediný take, které ale působí jako do detailu předem připravené křehké skladby.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Derek & The Dominos - Layla and Other Assorted Love Songs (1970)
Mám strašně rád rockovou muziku konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. To byla fakt úžasná doba, všechny ty skvělé kapely. A tuhle desku jsem slyšel opravdu mockrát. Eric Clapton úplně v nejlepším - nejlepší písničky i kapela (samozřejmě to je jenom můj osobní dojem).

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Nik Bärtsch’s Mobile - Continuum (2016)
Nik Bärtsch svoji hudbu popisuje jako „ritual groove music“ a hraje ji v různých sestavách. Pořád nevím, co mě tak baví poslouchat na téhle desce, když tam vlastně nic není (myšleno podle tradiční představy o písničce - sloka, refrén apod.). Bude to nejspíš ten rituální groove... Každopádně nikdy nechci, aby deska skončila, když ji poslouchám.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Chick Corea - Remembering Bud Powell (1997)
Corea vydal neuvěřitelné množství desek se svojí hudbou. Já mám ale paradoxně oblíbenou tuhle poctu Budu Powellovi, plnou jeho skladeb. Cítím z té desky obrovskou radost z hudby a ta se vždycky přenese i na mě. Nahrávka naplněná krásnou energií.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Kate Bush - Director’s Cut (2011)
Tahle deska tak krásně pomalu plyne! Líbí se mi ten osobitý a citlivý hudební svět, který kolem sebe Kate Bush vytváří. Je nezaměnitelná. Mám rád všechny její desky, ale k téhle se vracím nejčastěji.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Maria Schneider - Sky Blue (2007)
K nádherným skladbám Marie Schneider není co dodávat, ale co mě na téhle desce vždycky úplně položí, jsou tři neuvěřitelná saxofonová sóla. Schneider už předem počítala s tím, že právě tihle saxofonisti je budou hrát a skladbu „dotvoří“. Rich Perry na Rich’s Piece, Donny McCaslin na Cerulean Skies a na závěrečné Sky Blue hraje Steve Wilson. Zvláště tohle poslední je moje oblíbené.

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Jan Hammer - Oh, Yeah (1976)
Tuhle desku sem musím dát. Táta ji měl doma na pásku a vzpomínám si, že byla nahraná za Headhunters Herbieho Hancocka. Hancocka jsem vždycky přetočil a poslouchal jsem jenom Hammera. Pořád mám tu desku rád a Jan Hammer bude asi člověk, který mě opravdu hodně ovlivnil, i když jsem si to dlouho neuvědomoval. Ta titulní skladba? To je děsná hitovka!

10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Martina Brunnera


Dmitri Shostakovich / Andris Nelsons - Symphonies Nos. 4 & 11 „The Year 1905“ (2018)
Nevím, jestli klasickou nahrávku vlastně můžu zařadit do „desek“, ale tohle je neskutečné! Klasickou hudbu poslouchám hodně a Šostakovič je můj zvlášť oblíbený skladatel. Znám několik intepretací jedenácté symfonie, ale z téhle od Andrise Nelsonse mi běhá mráz po zádech. Myslím, že je to také hodně dáno tím, že jde o live nahrávku a na atmosféře, která z desky dýchá, je to znát.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/10-desek-10-nejoblibenejsich-desek-Martina-Brunnera~12~cervenec~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.