Mrakoplaš je postava z knih Terryho Pratchetta pojednávajících o Zeměploše a též název jedné z nejoriginálnějších kapel domácí folkové a bluesové scény. Kapela Mrakoplaš byla založena v roce 1995 a od té doby je frontmanem skupiny zpěvák a kytarista Pavel Lipták, kterému krom toho, že mu děkujeme za skvělou muziku, kterou s Mrakoplašem hraje, chceme též gratulovat i k jeho padesátinám.
Jak ses dostal k muzice a co byla první tvoje stěžejní deska?
Moje máma měla na kazetě živý koncert Elvise Presleyho a to mě tak zaujalo, že jsem tu pásku přehrál téměř do průhledna. Zvlášť mě zaujala kytarová hra Scottyho Moora. To mi bylo asi dvanáct. Po pár letech jsem ještě u kamaráda slyšel desku Queen - Jazz a byl jsem ztracen.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Pokud si dobře vzpomínám, tak to byla deska Olympic - Rokenrol. Vydělal jsem si na ni sběrem starého železa. K desce se váže jedna zvláštnost: Přestože je to deska Olympicu, na zadní straně obalu se ocitla fotka z koncertu skupiny Abraxas.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Nevím, jestli bych mluvil přímo o vzorech, protože jsem nikdy nikoho do tónu nestahoval. Vždycky od každého něco. Mezi těmi inspirujícími byli hlavně Johnny Winter, Eric Clapton, Pavel Skála, Miroslav Hulán, a pak se mi v životě objevil Peter Jurkovič, a to byl můj horizont i jako člověk i jako kytarista. Mám od něj několik kytar a dodnes, přestože je to už dva a půl roku, co nás opustil, mám tendenci mu zavolat, kdykoliv potřebuji něco zkonzultovat.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Začínal jsem u folku a trampské písně, hrdě se k tomu přiznávám. Pak se k tomu na učňáku přidali Iron Maiden, Black Sabbath a Van Halen, a do toho jsem měl v hlavě pořád toho Elvise. V osmnácti jsem pro sebe objevil blues a některé jazzmany, jako např. John Lee Hooker nebo Chat Atkins. Během let se do toho všeho přimíchali i Rolling Stones, Queen a Bob Dylan a to mě drží stále. Nejsem žánrově vyhraněný, poslouchám, co se mi líbí, jak se říká od Bacha po Vlacha. A také mě hodně ovlivňuje skutečnost, že hraji v divadelním orchestru v Divadle v Dlouhé, kde mě potkávají úkoly jako Gary Moore a na druhé straně třeba Vodňanský & Skoumal, pak zas něco od Floydů a zase třeba Kainar. Takže si rád zahraji vlastně cokoliv, třeba i operetu na kontrabas, jako v představení U Hitlerů v kuchyni. Jediné, co jsem ještě nezkusil, je flamenco, na to asi fakt nemám.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Jenom jednu? Fakt jenom jednu? Asi zmiňované Queen - Jazz. Tam jsem si poprvé stanovil svého kytarového hrdinu. Brian May je pro mě nepřekonaný dodnes. Pokud bych mohl přidat ještě nějakou, tak Crosby, Stills, Nash & Young - Déjá vu.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi na koncert Pink Floyd v Praze v roce 1994. Protože když jsem stál na té ploše strahovského stadionu a na jedné straně jsem slyšel zpěv ptáků, na druhé straně zvuk tekoucího potoka a potom se objevil David Gilmour a pustil ze řetězu svého zpívajícího Stratocastera, byl to pro mě dodneška nepřekonaný audiovizuální zážitek. V tom samém roce jsem zažil ještě jeden koncert, který nebyl zdaleka taková show, a přesto zapůsobil silou osobnosti stojící na podiu, a tou byl Bob Dylan.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
No jéje: Jethro Tull - Heavy Horses, Kiss - Alive 1 a 2, Led Zeppelin - III, Friday Night in San Francisco, cokoliv od Gaby Moreno, od Pauly Cole, Blues Session a Petr Kalandra, cokoliv od Etc... a Vladimíra Mišíka. Mimochodem na Mišíka mám osobní, až mystickou vzpomínku: Když jsem chodil v Břevnově do školy, objevil se na jedné zdi nápis „Nechte zpívat Mišíka“. Na základě tohoto nápisu jsem začal zjišťovat, kdo to ten Mišík je, a začal ho poslouchat. Po letech jsem zjistil, že ten nápis tam napsal můj spoluhráč z kapely Jam Sessžer Petr Hilský. Chodil na tu samou školu o šest let dříve a už tenkrát si mě takto vychovával. Není to hezké?
Pouštíš si desky z LP nebo CD?Pouštím si desky z obojího, ale pokud mám jeden titul na CD i na LP, tak raději LP.
Hoboes - Zvláštní znamení touha (1981)
Tuto desku považuji za velkou vzácnost. Přestože jsou Hoboes známi jako trampská kapela, hudebně je to dokonalý swing a texty obou bratrů Ryvolů navozují krásnou, tajemnou atmosféru. Zvláště píseň Noc královny Kristýny s podmanivým zpěvem paní Koťátkové jsem ochoten poslouchat pořád dokola. A vůbec všechny texty na této desce jsou dost odlišné od repertoáru jiných kapel tohoto žánrů. Jsou temnější, tajemnější a místo vlaků se tam občas objevují i letadla.
Wabi Daněk - Rosa na kolejích (1984)
Toto je deska, kterou mám rád z mnoha důvodů. Do té doby jsem Wabiho znal jen z koncertů jako písničkáře a tady se objevila aranžmá pro kapelu, která mi přišla hodně nápaditá a podporující vyznění písniček. Taky jsem díky této desce pro sebe objevil Jacka Kerouaca, jehož knížky mě od té doby provázejí dodnes a za to jsem Wabimu nesmírně vděčný.
Olympic - Ulice (1981)
Mám vlastně rád celou trilogii (Prázdniny na zemi, Ulice, Laboratoř). Pamatuji si, že mě oslovil čistý tvar písniček, kde všechno přehledně fungovalo, a celou desku mám spojenou se svým dospíváním v tehdejší Praze. Vím, co to bylo za dobu, ale přeci jen člověk má tendenci dívat se na své dospívání trošku s nostalgií. Na téhle desce mě obzvlášť oslovil zvuk baskytary, který všem basistům, se kterými jsem do dneška hrál, vnucuji.
Van Halen - Women and Children First (1980)
Tuhle desku jsem kdysi dostal od kamaráda a jasně si vzpomínám, že když se to na mě vyvalilo z reproduktorů poprvé, zůstal jsem s pusou tak dokořán, že by mi v ní mohl parkovat kamion. Eddie předváděl pro mě do té doby neslýchané věci, že dokonce na chvíli zastínil i mého favorita Briana Maye. V době, kdy jsem zrovna neměl gramofon, jsem tuhle desku v jednom bazaru koupil na CD a při poslechu doma samou radostí, že ji zase slyším, tančil a skákal jak na koncertě.
Queen - Jazz (1978)
Tuhle desku jsem si oblíbil od prvních tónů, kdy z beden vytryskne úvodní vokál Freddieho Mercuryho v písni Mustapha Ibrahim. Měl jsem dokonce takovou fantaskní představu při písni Bicycle Race, že kytarista, kterého jsem ještě neznal jménem, přišel na zkoušku a vysypal z tašky hromadu zvonků na kolo. Po letech mě potěšilo, když jsem zjistil, že Brian May je člověk, který by toho byl schopen. Mám tu desku nejraději ze všech Queen a jsem rád, že jsem sehnal její původní vydání na vinylu.
Black Sabbath - Heaven and Hell (1980)
Musím se kacířsky přiznat, že Ronnie James Dio se mi líbil o dost víc než Ozzy. Tahle deska je pro mě zvláštní tím, že i když jsem ji v přívalu další muziky mnoho let neslyšel, při poslechu po letech jsem zjistil, že spousta těch postupů a riffů mi zůstala v hlavě jako takové drobné výšivky, které jsem tu a tam použil i ve svých sólech. Dodnes jsem překvapen, jak mě, v podstatě folkaře, tahle deska ovlivnila.
Karel Plíhal - Karel Plíhal (1985)
Tahle jeho první deska s modrým obalem mě okouzlila natolik, že jsem se začal ty písničky jednu po druhé učit na kytaru a teprve tam mi došlo, jaký je Karel Plíhal virtuózní kytarista. Co se týká textů, upřímně nevím, který bych vypíchnul, protože jsou všechny geniální. Možná snad písničku Kluziště, o které se vedly spousty dohadů, o čem vlastně je. Mě se tyhle pře netýkaly, protože pro mě je to prostě obraz.
Crosby, Stills, Nash & Young - Déjá vu (1970)
Co napsat k této desce. To je naprostá klasika, kterou snad ani nemusím nikomu představovat. Lázně pro duši od začátku do konce.
Javory - Příběh (1987)
Překrásně zpracovaný příběh o Markétě Lazarové, kde Hanka Ulrychová upoutává svým hlasem. Když si tuhle desku pustím, tak prostě od gramofonu neodejdu, dokud nedohraje, i kdybych měl přijít pozdě do práce.
Charlie Watts - Long Ago & Far Away (1996)
Tuhle desku si doma pouštíme celé Vánoce a máme ji moc rádi. V podstatě jsem na ni sbalil svou ženu. No čekali byste něco takového od bubeníka Rolling Stones?
