Ony desáté narozky slavili totiž VŠICHNI - muzikanti i sakra početné publikum. Odehrály se v romantických prostorách polorozpadlého statku Cibulka, jemuž Palác Akropolis nemůže "konkurovat": hraje se jen do deseti p.m. a pak se neúprosně zavře sál; dva bary nepojmou tolik lidí & šatnu taky záhy zamáznou... Takže ve středu se slavilo, slavilo se, slavilo, ale málo...

(A hele, začínám od lesa, a to tak, že doslova: klikatou cestičkou v motolském lesíku dojdete k ruinám barokního statku Cibulka, který celá devadesátá léta fungoval jako polooficiální hudební scéna. Takže tam ty zmiňované desáté narozky měly halt jiný sós - pařilo se do rána bílého.) Což zdaleka netvrdím jen proto, že "moje" oslava se protáhla z pátka do nedělního večera, kdy nás, zbylé námořníky, doslova uchlastal legendární basák Hudby Praha Ivan Wünsch (dej mu Pánbu věčnou slávu a sdostatek piva; myslím, že i v nebeským báru, kde je sakra konkurence, hraje prim)...

V Akropoli se pařilo taky. Ale jen v užším kruhu muzikantů a jejich přátel, protože spousta dalších lidí se tam zkrátka nevešla... Lídrovi kapely, zpěvákovi, saxofonistovi & kytaristovi Karlu Malíkovi se večírek moc líbil: "Bylo to bezvadný. Už do šatny za náma přišla spousta kámošů, každej přines´ ňákou flašku, každopádně jsme to táhli do rána... Takovej prostor, jako byla Cibulka, už v Praze nenajdeš", dodal; a to před tím šmahem zavrhl moji teorii "lepší desítky než patnáctky". Tenkrát je organizovala Blanka Štrayblová - a ženský jsou na pořádání večírků nejlepší, tvrdím já: ))

Když už narozeniny, tak je v lepších rodinách zvykem dát k dispozici album, kde se nahaté novorozeně rozvaluje na kožešině (videozáznam se sinalým otcem u porodu je jen modernější verzí téhož). Takže si povíme vše echt! podstatné o ECHTu! Nemám totiž tušení, zda tuhle moji letitou vášeň ke kapele, kterou označují jako undergroundovou & pub-rockovou & pub-punkovou nebo dokonce i country-pubovou (a muzikanti se srdečně baví), sdílí i mimopražští - a tak se je pokusím svými chabými silami přesvědčit: Zkuste to! Aspoň jednou! Nebudete se nudit, na to vemte jed!

A neboť jsou moje síly, jak už bylo řečeno, chabé, zvu tímto na pomoc vyšší šarži - dlouholetého přítele skupiny Davida Kopelenta, toho času kulturního atašé v Berlíně (jenž má kromě vysedávání s Echty v restauraci Pod Petřínem a z toho logicky plynoucí jím vytvořené "zprávy" i další zásluhy o hudbu jako takovou: díky svému postavení na "zamini" například zařídil víza řadě exotických kapel, které obohatily nabídku etnického neverending festivalu United Colours of Akropolis...).

Tak tedy: Echt! vznikl na Klamovce v hospodě Karla Širmera. Nikde jinde totiž vzniknout nemohl, protože ve všech možných složeních, včetně toho prvního, se tady většina kapely osvěžovala alkoholickými nápoji téměř denně a vedoucí a zakladatel kapely Karel Malík dokonce i několikrát denně! Echt! a Klamovka jsou si spřízněni a odtud vedou cesty k dalším tzv. klamovským kapelám. Skutečnost, že paralelně navštěvují i jiné podniky nebo se nyní scházejí častěji v pivnici Pod Petřínem (je blíž a vrchní Libor Sedlák je takovej milej ...), neznamená nevěru, ale jakousi dovolenou, ze které se neustále vracejí na místo činu.

Vznik skupiny se datuje někdy na jaře 1988. Původně se chtěli pojmenovat "Mikroskopy z Jeny", ale z toho pak naštěstí sešlo. S názvem Echt! (pravý, ryzí) přišel tehdejší baskytarista Martin Gruša, který vždy toužil hrát v kapele s německým jménem. Echt! je německy, ale používá se významově stejně i u nás, rozhodl tenkrát pádným argumentem Gruša a Malík doplnil název už jen o zdůrazňující vykřičník.

Snad první zmínka o Echtu je z MF z 21.7.1988 v recenzi Alexe Švamberka na rockový festival Břehule Na Petynce, kde "debutující Echt! příjemně osvěžil svým bílým reggae". Původní sestavu pak tvořili tito hudebníci: Aleš Hyský (Garáž) - kytara, Martin Gruša (Frou - Frou, Velvet Revival) - basa, Karel Malík (O.P.N., Babalet, Hudba Praha) - saxofon, zpěv a René Starhon (Troglodyt) - bicí. Tehdejší repertoár skupiny skutečně tvořila zvláštní kombinace rocku a tzv. hudby karibiku (ska, reggae), doplněná vlastními texty, vyjadřujícími život tehdejšího pražského rockera, nezabývajícího se "exotikou jamajských pláží ani temnotou sklepních rockových klubů".

12.6.1989 otřásla nadlouho Echtem tragická smrt Martina Gruši. "Loureedovská" píseň Doktor je mu věnovaná a dodnes ji na koncertech Karel takto uvádí... Na prvním vystoupení po jeho smrti Martina nahradil Mejla Hlavsa: logicky - neboť parta z Klamovky vždycky držela a dodnes drží při sobě. (Rychlý skok do žhavé současnosti: teď už kromě Doktora věnuje Karel píseň i Mejlovi; jsou to Skořápky - k nimž se později ještě vrátíme -, obě ostatně zazněly včetně dedikace i na koncertě v Akropoli...)

Ihned po listopadu 89 se Echt! svým prohlášením přidává k týdenní protestní stávce, vyhlášené našimi herci a studenty. Ještě předtím však Obvodní rada zájmové umělecké činnosti OKD Praha 6 udělila skupině Echt! diplom za umístění v Bronzovém pásmu v soutěži aktivity "S kyticí v ruce 88-89". Nikdo z Echtu dodnes neví, proč ho tenkrát dostali.

Po listopadu 89 začíná další kapitola Echtu. Opuštěné baskytary se ujímá Ondřej Jedlička a už 22.12. 1989 v Disku, na koncertě věnovaném nemocnému Janu Potměšilovi a za přítomnosti nové vládní špičky, překvapuje Echt! mnohem temnějším rockem, kdy po rytmu reggae nezůstaly žádné stopy. Od začátku roku 90 vystupuje dále na různých koncertech a vernisážích. V květnu vznikl pod záštitou Václava Havla u firmy Globus singl "Sanitka pro Rumunsko", na jehož jedné straně je echtovská verze Morning, Morning od The Fugs. Stává se tak první oficiální nahrávkou skupiny. S tímto nápadem přišel Ivan Martin Jirous - uspíšit pád Ceaucescuovy totality a vznik svobodného Rumunska. Následují koncerty ve Francii, Německu a Rakousku. Nejvýznamnější bylo vystoupení na pařížské vernisáži souborného díla Andy Warhola 16. 6. 1990 společně s Půlnocí a legendárními The Velvet Underground.

Teď zase trochu skočíme v čase: V roce 1992 se koncertem Na Chmelnici začala další éra skupiny, která vystoupila v novém obsazení: Karel Malík - zpěv, kytara, sax, Martin Růžička (Cikan´s band) - kytara, zpěv, Jiří Michálek (O.P.N., Půlnoc) - bicí a Jiří Jelínek (O.P.N., Něžný Octopus) - baskytara. Hudební styl se již začíná podobat dnešnímu a vliv The Pogues s MacGowanem je ve skladbách, vycházejících i z irských lidovek, více než markantní. Po koncertu na Štvanici, věnovaném Magorovi, již tenkrát napsal Český deník, že je ostudou gramofonových firem, když nechávají podobnou skupinu proplouvat mezi svými sítěmi. Autor článku tenkrát jistě netušil, že Echt! bude takto "úspěšně" proplouvat ještě dalších pět let... Koncem roku 93 přichází další personální změna a tou je nový člen, jeden z nejzkušenějších českých rockových matadorů, hráč na magickou violu za magických nocí - plastický Jiří Kabeš. Příchod Káby se osvědčil už jen tím, že svojí violou ovlivnil směr vývoje nových skladeb a ty staré zase okrášlila síla nového zvuku. Se smyčcovým nástrojem zněl Echt! najednou víc irsky, než asi sami očekávali. Nicméně to byl posun dopředu. Kapela měla tou dobou stabilní repertoár (dvě hodiny by v pohodě zaplnili), jezdila po českých klubech, měla dostatek skalních fanoušků, kteří vždy zajistili dobrou atmosféru koncertu a dostatek návštěvníků, nicméně stále žádané cédéčko pořád chybělo. Působilo to až dojmem, že ho snad ten Malík ani nechce.

Ohlášený rozpad Hudby Praha v roce 95, kde stále hostoval, ho konečně donutil věnovat veškerou energii Echtu. Velmi mu v tom pomohl i nový kytarista Vladimír Zatloukal, kterého si z Hudby Praha přivedl jako náhradu za odcházejícího Růžu. Vzhledem k tomu, že Malík vybíral členy kapely vždy velmi citlivě a s důrazem na lidský faktor, změny v kapele probíhaly vždy s neuvěřitelnou lehkostí. Echt! nespojovala a nespojuje ani teď pouze hudba, kterou produkuje, ale i společné myšlení, podobné názory, minulost, zvyky, hospody, večírky a další společné akce. Jediné, co je zřejmě nespojuje, jsou ženy a rodina, protože Echt! je rodina fungující sama pro sebe. Do této rodiny tedy ihned zapadl i pan Zatloukal.

Po téměř devítileté existenci skupiny pak přichází první CD u Black Pointu, kterému zůstávají Echt! stále věrní (ohlášený živák ze středeční Akropole bude vydávat tatáž firma): HOŘKÝ PITÍ (1997), po němž následovaly SMUTNÝ VĚCI (1998) a zatím poslední - JE MI KRÁSNĚ (2001).

A teď jump zase zpátky: V únoru 1997 hrál Echt! společně s Velvet Revival na Klamovce na rozlučce, kterou ve zdejší Sokolovně uspořádal náš tehdy nový velvyslanec v USA Saša Vondra. Velmi pikantní je, že na tomto koncertě spolu slavili politici české pravice i levice včetně ministrů Rumla, Zieleniece a dalších osobností. Například zde byli Dostál, Buzková, Fendrych, Lánský, Dienstbier a mnozí další. Tuto společnost velmi vhodně doplňovali rockeři a bývalý pražský underground s Magorem ve slipech v čele...

Jedinou stinnou stránkou byl v té době ohlášený odchod Káby. S touto ztrátou se Echt! vyrovnával velmi těžce a několik koncertů absolvoval pouze ve čtyřech, když Kábovy party na stradivárky ne příliš úspěšně alternovali Malík se Zatloukalem na saxofon a kytaru. Tento fakt patrně pochopili i oni a ihned začali shánět za Kábu náhradu. Nemuseli chodit moc daleko - od roku 1998 vystupuje s Echtem Tomáš Schilla (Půlnoc, Dg 307) na violoncello.

Od té doby uplynulo dalších pět let, během nichž Echt! zpevnil své postavení oblíbené české rockové kapely. Zároveň je ale nutné dodat, že jeho "známost" mezi širším publikem nijak nevzrostla, byť třeba při předávání Grammy´ 1998 sdělil Michal Horáček překvapenému publiku a televizním divákům, že jsou zde i jiní, kteří si tuto cenu určitě zaslouží, například Echt!. Třeba se někdy dočkáme, i když už ani pan Horáček není šéfem "Andělů" ...

Ad ta hudební škatulka, čili co vlastně Echt! hraje? Řízný, syrový, hodně šlapavý bigbít se stopovými prvky hospodského šramlu i irských kapel a la The Pogues, s výtečnými Malíkovy texty. Jejich zdánlivá jednoduchost dovoluje publiku vyřvávat s kapelou, zároveň ale dokonale vyjadřují pocit jisté části jedné generace, což myslím vůbec není málo... Navíc tenhle "feeling" nepatří jen té naší generaci - na koncert do Akropole jsem vzala s sebou spolužáka mého syna (chlapci jsou letošní deváťáci), který fest jede v punku. A jen tak mezi řečí jsem mu položila otázku, jakej je vlastně rozdíl mezi jeho oblíbenými punkovými kapelami (které se btw. teď a tady rojí jak komáři za letního podvečera) a Echtem, kde věkový průměr asi nejlépe vyjádří Malíkova píseň I´am thirty five z alba HOŘKÝ PITÍ - a to už ji pár let hrál, než byla digitálně zpracována -, jejíž refrén nyní zní I´am forty three (I´am forty Karel z pochopitelných důvodů vynechal). Odpověď: "pocitově vlastně žádnej"... "Pít už se to nedá ani s vodou, nám to teda aspoň nechutná, s tímhle pitím ať si trhnou nohou, takhle to nejde dál. Jíst už se to nedá ani s chlebem, nám to teda aspoň nechutná, jdem po cestě slepcem slepec veden, tahle to nejde dál. Vždyť je to jak, bosejma nohama, bosejma nohama, po žhavým popelu, po žhavým popelu, hej, holejma rukama, holejma rukama, proti noži, proto noži, hej, Hej! A i když pít už se to nedá ani s vodou, my se ale stejně napijem, možná je to jenom blbou dobou, ňák už to přežijem..." (píseň Hořký pití ze stejnojmenného alba)

Tahle a spousta dalších písní zazněla na koncertě v Aropoli. Kapela (ač vystřídala slušné množství muzikantů, se už delší dobu představuje v ustáleném obsazení: Karel Malík (kapelník) -zpěv, kytara, saxofon, harmoniky a téměř výhradní autor jak hudby tak textů, Vladimír Zatloukal - zpěv, kytara, Martin Černý - zpěv, basová kytara, Jiří Michálek - bicí nástroje, Tomáš Schilla - zpěv, violoncello) odehrála regulérní dvouhodinový koncert, ozvláštněný pár hosty. Ale i těch, zdá se mi, bylo méně než před pěti lety... Méně bylo i publika a co chybělo nejvíc, byla námořnická trička - v sále jsem jich zahlédla jen pár, a to je modrobíle pruhované trígo téměř logem skupiny, protože Malík v něm vystupuje celých těch patnáct let. (Tedy doufám, že to NENÍ pořád to samé tričko...).

Za hosty přišel zahrát dlouholetý baskytarista Jirka Jelínek i jeho předchůdce, Ondřej Jedlička (v samotném závěru usedl za bicí, což překvapilo, myslím, i přítomné muzikanty : )), na tři "kousky" se na pódiu objevil se svými houslemi i Josef "Kába" Kabeš, aby vzápětí zmizel do šatny - jednu věc si ale "střihnul" i se svým nástupcem, violoncellistou Tomášem Schillou... Kapela poctivě projela všechny tři alba: píseň Everybody ("...zas je slyšet obavy a rady, že jsme snad už někde v předpeklí, everybody dohromady, to abychom rychle utekli...") byla "pro všechny přítomné", už zmíněné Skořápky (zhudebněnou báseň dalšího letitého člena komunity kolem Klamovky, básníka J. H. Krchovského) hráli pro Mejlu, jenž ji ostatně na svém albu ŠÍLENSTVÍ zhudebnil myslím jako první. Echtovní verze je trochu jiná, syrovější a méně magická; mně se ale paradoxně líbí víc... Přídavků bylo pomálu, neboť čas tlačil: určitě jsem ale zaznamenala prastarou Morning,Morning od legendárních undergroundových Fugs.

Co se těch hrajících hostů týče, nejčastěji se tudíž na pódiu proplétal, motal, skotačil, hrál strašně falešně na kytaru, děsně falešně zpíval a nefalšovaně jásal Michal "Růža" Růžička. O tomhle chlapíkovi by se slušelo říct víc, když už pro nic jiného, tak proto, že se jedná o legendární pražskou postavu: Zakladatel kultovní kapely Král Klacek (kultovní asi pro sto lidí, ale zato echt) tuto zrušil v okamžiku, kdy ho údajně někdo poznal, když stál ve frontě v krámě. Následovala Sketa Fotr, jež hraje dosud; jenže už ne svoje (skvělé) věci, ale naprosto příšerně provedené coververze čehokoliv, co jim přijde pod ruku - počínaje Johnym Cashem a konče Iggy Popem. Růža sám své působení v Echt! (1992 - 1995) popisuje takto: "Chtěl jsem tehdy přerušit školu - dělal jsem na konzervatoři kontrabas. Nějak se mi tam nechtělo chodit a pak jsem začal hrát s Echtem... Tenkrát už se dost hrálo a taky hodně pilo, aspoň mi to tak přišlo. Já ti mám dokonce pocit, že to bylo období, kdy jsem chlastal snad nejvíc ve svým životě. No, dneska už z tý původní party zbyl akorát Karel. Chodili jsme na Klamovku, fakt to byla děsná sranda... A Karel tenkrát chlastal fest, ale nikdy mu to tolik neudělalo. Nebylo to na něm vidět. Na Klamovce se ostatně stala taková veselá příhoda: můj švagr Kuba se znal hodně dobře s Karlem Malíkem. Jednou ho potkal, když jsem s nima začínal hrát, a Kuba mu povídá: To je dobře, že s váma bude Růža hrát, protože on má teď trochu problémy s pitím, tak se to aspoň srovná..."

Pro ty, co se možná "čapli", výběr z dalších ohlášených koncertů Echt!:

7. 6., Klenová (s Létajícím cirkusem); 8. 6., pivní slavnosti v Olomouci; 13. 6., Blansko (opět s Létajícím Cirkusem)... v Praze až 18. 6. samostatný koncert v klubu Vagon...