Dobrý večer, zajímavý profil. Prima. Akorát historku o kopáčích, na které muzikanti musí po nocích hrát, jsem už někde četl. O Miki Volkovi. Tak. Milan Milan

Vladimír Padrůněk byl skvělý hráč a jsem rád, že jsem měl tu možnost zažít ho na koncertě (třeba s Vladimírem Mišíkem a Etc... v roce 1978). Byla to čirá radost. Na článku mi ovšem vadí ty chyby. Jazz Q v době 1. beatového festivalu v Lucerně ješte neexistoval. Vznikl na konci 60. let a v prvním období (ještě s Jiřím Stivínem v sestavě) hrál striktní free-jazz. Prvním kontaktem se světem rocku bylo až nahrávání společné desky s Blue Effectem Coniunctio (1970) a tehdy se ještě Jazz Q tvářil přesvědčivě jako skupina z naprosto opačného břehu. Dále se mi nelíbí, že autorka se tváří, jakoby Energit fungoval toliko do roku 1974. Přece až po roce 1975 zažil Energit svůj vrchol, kdy v něm působili takové osobnosti jako Rudolf Ticháček, Emil Viklický nebo Milan Svoboda a kdy nahrál dvě vysoce ceněná alba, která před pár lety vyšla v rámci reedice na CD. Asi by si měla autorka sem-tam i něco nastudovat a hlavně poslechnout. A do třetice, při vší úctě k nezapomenutelnému Vladimíru Padrůňkovi a jeho památce, není zapotřebí hned z každého ožraly dělat oběť komunismu. Padrůněk byl bohužel spíš mučedníkem kvasných procesů než ideologie. Nakonec, sám pocházel z rodiny bolševika a nic na tom nemění fakt, že jeho táta se v roce 1968 podílel na opékání sněhové koule (tedy pokusu o reformování nereformovatelného) a pak musel od koryta. To si prostě dělali komouši mezi sebou, pro slušného člověka stejně ten průser začal již v r. 1948. Jinak děkuji za vzpomínku na dobrého muzikanta a promiňte slovní průjem starého muže.