Umělecký šéf Baletu Národního divadla.
V letech 1992 až 1998 působil jako sólista baletu v pražském Národním divadle. Zde ztvárnil mnoho tanečních rolí, např. Dvojník v představení Malý pan Friedemann (1993), Norman Bates v baletu Psycho (za tuto roli získal cenu Českého literárního fondu a Cenu Thalie za rok 1993), roli Čajkovského ve stejnojmenném baletu, roli tanečníka Jerryho v představení Někdo to rád…(1994), sólové části Kyliánovy Polní mše a Návrat do neznámé země, roli Dona Josého v baletu Carmen (za kterou byl oceněn Thalií za rok 1997). Dále to byla role Tybalta v baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, básníka Jesenina v díle nazvaném Isadora Duncan, příběh slavné tanečnice (1998).
Od roku 1990 vytvořil mnoho choreografických projektů pro divadlo, taneční skupiny, Českou televizi, pro pražskou Taneční konzervatoř, Pražský komorní balet, Laternu magiku a Národní divadlo v Praze. Z velkého výčtu choreografií tohoto období patří: Ven z hlubin, Adagietto (1994 cena Českého literárního fondu), Šibeničky, (1994 cena Českého literárního fondu), Seul (inspirováno šansony Jacquese Brela, 1995), dívčí duet V mlhách na hudbu Leoše Janáčka (1996 cena za Nejlepší choreografii), celovečerní férie Komboloi (1997) na hudbu Zbyňka Matějů a Sonáta, opět na hudbu Leoše Janáčka.
V roce 1998 přijal Petr Zuska angažmá v mnichovském baletu, který vedl Philip Taylor. Zde tančil sólové role v choreografiích Philipa Taylora, Jiřího Kyliána, Ruie Horty. V roce 1999 nastoupil do baletního souboru divadla v Augsburgu, kde spolupracoval s mladým německým choreografem Jochenem Heckmannem a kromě tance se věnoval i choreografii. Byl oceněn prestižní cenou Dom Perignon v kategorii mladých choreografů za Triple self na Klavírní trio e moll Dmitrije Šostakoviče. Tato choreografie byla poté zařazena do repertoáru Hamburského baletu. V roce 2000 se stal sólistou v Les Grands Ballets Canadiens v Montréalu. Zde ztvárnil např. roli Dona Josého v baletu Carmen z dílny progresivní holandské choreografky Didy Veldmanové. Tančil v dílech světoznámých choreografů, jako jsou např. Jiří Kylián, Nacho Duato a Ohad Naharin. Zúčastnil se mnoha galapředstavení v Kanadě i v Německu, kde se uplatňoval nejen jako tanečník, ale i choreograf. V tomto období vytvořil pro Semper Opera v Drážďanech balet Ways (2001) na hudbu Arvo Pärta, v roce 2002 pro balet Laterny magiky Les Bras de Mer na hudbu Yanna Tiersena. Další choreografie, Mariin sen, byla poprvé interpretována Pražským komorním baletem. Pro baletní soubor Lotyšské Národní opery vytvořil balet s názvem Clear Invisible.
Od července 2002 je Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Kromě své choreografické práce se zde představuje v mnoha sólových rolí současného tanečního repertoáru. Pro tento soubor vytvořil choreografii Mezi horami v rámci složeného večera nazvaného Zpěvy země. Jedná se o výběr několika českých a moravských písní upravených a interpretovaných skupinou Čechomor. Dále vznikla choreografie Ways 03 na hudbu Arvo Pärta. V roce 2005 Petr Zuska režíroval vlastní projekt s názvem Baletománie, ve kterém i sám účinkuje. Společně s hudebním skladatelem Zbyňkem Matějů vytvořil celovečerní představení s názvem Ibbur aneb Pražské mystérium. Balet Národního divadla má v současné době na repertoáru i rannější choreografie Petra Zusky, jako je Les Bras de Mer v rámci složeného večera Rodinné album nebo Mariin sen v představení Baletománie. V tomto období vytvořil Petr Zuska ještě balet Bolero (2003) pro pražskou Taneční konzervatoř, choreografii s názvem Last Photo…? (2004) pro baletní soubor v Augsburku, inspirovanou hrou Samuela Becketa Last Tape a v listopadu 2004 měl v Národním divadle v Brně premiéru balet s názvem D.M.J. 1953–1977 (2006 cena za Nejlepší choreografii). V březnu 2005 byl pozván primabalerínou Mariinského divadla Dianou Višnevou, aby v rámci jejího slavnostního benefičního představení spolu tančili v choreografii Les Bras de Mer, která zůstala i nadále na repertoáru Mariinského divadla. V současné době je představení Les Bras de Mer i na repertoáru Dánského Královského divadla v Kodani. Další choreografií Petra Zusky je Requiem v rámci představení Mozart? Mozart!., které mělo svou premiéru v Národním divadle v březnu 2006, u příležitosti 250. výročí narození W. A. Mozarta. V únoru 2008 uvedl soubor West Australian Ballet choreografie Petra Zusky Mariin sen a Bolero v rámci své nové premiéry v australském Perthu. Petra Zusku oslovil šéf baletu v Düsseldorfu, Youri Vamos, aby se podílel na vytvoření netradičního baletního představení, které mělo svou premiéru v květnu roku 2006 v Rhein Oper Mobil Düsseldorfské opery. Vznikla tak choreografie A Little Extreme, která je podkreslena hudbou ve stylu hip hop a rap. O rok později byla uvedena v rámci 6. ročníku Mezinárodního festivalu současného tance Dance in version v Moskevském akademickém hudebním divadle K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče Dančenka, tentokrát v podání sólistů baletu Národního divadla. Do třetice měl A Little Extreme svou českou premiéru v rámci komponovaného večera s názvem Extrém v červnu roku 2009 na Nové scéně ND. Pro tento večer Petr Zuska vytvořil také zbrusu novou choreografii A Little Touch Of The Last Extreme, která byla uvedena ve světové premiéře. Další originální inscenaci vytvořil Zusku specielně pro soubor baletu Národního divadla. Celovečerní představení s názvem BREL - VYSOCKIJ - KRYL / Sólo pro tři, jehož světová premiéra se uskutečnila 19. května 2007 v pražském Národním divadle, sklidila velký ohlas nejen u publika, ale i odborné kritik a získala také Cenu „Za autorské dílo“ (diplom s prémií) ze Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby 2008. V sezoně 2008/2009 vytvořil také kratší choreografie Deja vu, Lyrická, Empty Title které jsou často uváděny na mezinárodních i domácích Baletech Gala, nebo v rámci hostování sólistů baletu ND v zahraničí. V červnu 2009 mělo svou premiéru na scéně Stavovského divadla jedinečné představení baletu Národního divadla společně s muzikou Hradišťan, jehož autorem byl Petr Zuska, který vytvořil taneční kompozici s názvem Ej lásko na osm písní primáše Hradišťanu Jiřího Pavlici.
