3.12.2010 | Autor: Milan Tesař

Pavel Hrubý – saxofony, basklarinet, Jiří Šimek – elektrická kytara, el. boxy, Michal Nejtek – piano, Fender Rhodes, klávesy, samply, Taras Voloshchuk – kontrabas, bezpražcový elektrický kontrabas, Martin Kopřiva – bicí, Tomáš Reindl – tabla, perkuse. Nahráno: 4/2009, Studio Smečky, Praha. Vydáno 2009. TT: 61:36. 1 CD Amplion Records AMP09001

Tohle že je Limbo? Tak jako bílou barvu z obalů minulých dvou desek kapely vystřídala čerň, tak se proměnila skupina, u níž jsem vždy obdivoval nespoutané dialogy saxofonu a trubky či hráčské umění bubeníka Miloše Dvořáčka. Právě jeho odchod do –123 min byl možná jedním z hlavních impulsů pro radikálnější rekonstrukci kapely, která tak dobře hrávala v sestavě bez harmonických nástrojů. Nahrazení jednoho živelného bubeníka, který na koncertech hrával i na kastrůlky, dvěma novými (a také dobrými) není tou hlavní informací. Důležitější je zapojení klávesisty jako jednoho z klíčových hráčů. Ano, Limbo vzalo tradiční harmonie na milost. Přibyla také kytara, dokonce elektrická. A naopak ze sestavy zmizela trubka, a vůdčí role dechů tak ustoupila do pozadí.
Vsuneme-li album do přehrávače, naše předpoklady se potvrzují hned s prvními sekundami. V úvodní skladbě Stalker sice zní Hrubého saxofon tradičně příjemně, avšak méně novátorsky a méně svobodně než na starších albech. Celá kompozice má pak blízko k jakémusi elektro-jazzrocku, který bychom od „starého“ Limba nečekali ani náhodou. A jízda pokračuje: jistě ne stále stejně zběsile, ovšem pořád překvapivě. Klidná klavírní předehra v Dowland, dialog kytary a basy ve Voyager (saxofon se krčí někde v pozadí), téměř popově konvenční nálada Native Country... Skladby skvěle zahrané, harmonicky zajímavé, dynamicky i tempově proměnlivé, eklektické, avšak stále poměrně předvídatelné.
Skok jinam a náznak hudebního humoru přijde až v polovině alba u kompozice Gandhi, ve které mě souzvuk elektronických zvuků a Reindlových perkusí opravdu bavil. Ještě víc se kapela pokusila experimentovat v následujícím Hotelu Kubrick se smyčkami pouštěnými pozpátku a s dramatickými nástupy jednotlivých nástrojů (čekáte dobrých pět minut, než se ke kontrabasu konečně přidá saxofon). Jenže tento fiktivní soundtrack si sice na jednu stranu téměř říká o vizualizaci a čeří vlny posluchačovy fantazie, na stranu druhou však i on vyznívá černě, potemněle. Ke konci alba už se kruh uzavírá a v závěrečné Lovering je vám téměř jedno, zda ústřední melodii do klávesových ploch hraje Hrubého basklarinet nebo třeba Nejtkův akustický klavír. V hlavě zůstávají právě ony plochy a naznačená sóla, nikoli dialogy konkrétních nástrojů.
Navzdory tomu všemu je Out Of Body velmi dobré album. Skvěle zahrané, hudebně pestré, a vlastně nakonec také hravé, i když tak dekadentně, temně, kubrickovsky. Určitě to bude jedna z nejlepších českých jazzových desek roku, jen ji nelze srovnávat s původním Limbem. O tu výbornou freejazzovou kapelu bez harmonického nástroje naše scéna zřejmě přišla. A Pavel Hrubý a spol. měli svůj nový projekt raději pojmenovat jinak. Vyhnuli by se zbytečnému srovnávání.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/01