Věra Soukupová – alt, Vilém Přibyl – tenor, Česká filharmonie, Václav Neumann. Produkce: Vít Roubíček. Text: A, Č. Nahráno: live, 20. května 1971, Smetanova síň, Obecní dům, Praha. Vydáno: 2009. TT: 55:16. ADD. Digital remastering. 1 CD Radioservis CRO438-2.
V roce 1994 jsem vycestoval se svým souborem na festival staré hudby do Trenta. Cestou jsem se zastavil v Innsbrucku, kde jsem v obchodu s CD objevil legendární nahrávku Mahlerovy Písně o zemi , kterou pro firmu Decca v roce 1952 s vídeňskými filharmoniky realizoval Mahlerův přítel, dirigent Bruno Walter. Disk jsem pochopitelně zakoupil a zařadil ho časem mezi nahrávky, se kterými vedu stálý dialog. S nadšením jsem proto přijal nabídku Harmonie napsat recenzi na archivní snímek Písně o zemi s Českou filharmonií a Václavem Neumannem (1920 – 1995). Hlavou se mi rozezněl závěrečný text Die liebe Erde allüberall. Blüht auf im Lenz und grünt aufs neu! Allüberall und ewig! (Milá země široširá. Jarem rozkvétá a zazelená se! Vždycky znovu a věčně!). Text je součástí sbírky čínské poesie, jež pod názvem Die chinesische Flöte vyšla v roce 1907 německy, a jež hluboce zasáhla v té době již těžce nemocného Gustava Mahlera (1860 – – 1911). Po mnohých konzultacích s Bruno Waltrem dokončil Mahler partituru symfonie Das Lied von der Erde pro alt, tenor a orchestr v roce 1908. Premiéra se konala v listopadu 1911, půl roku po autorově smrti, dirigoval Bruno Walter. Rozhodl jsem se tedy porovnat téměř „autorské“ pojetí Bruno Waltra s pojetím Václava Neumanna, jehož přínos pro světovou hudbu je stejně bohatý a nezaměnitelný. Václav Neumann získal za kompletní nahrávku Mahlerovy symfonické tvorby zlatou medaili Mahlerovy společnosti ve Vídni a zařadil se tak mezi nejvýznamnější světové dirigenty. Nade vši pochybnost právě z toho důvodu jej Radioservis zařadil do své edice Great Artists in Prague (dále Karel Ančerl, Svjatoslav Richtěr, Garrick Ohlsson, Henryk Szeryng). Nahrávka pochází z koncertu, jenž proběhl v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1971.
Původně jsem se chtěl opřít do časového rozdílu mezi nahrávkami; Bruno Walter 1:00:31, Neumann 56:16. Nakonec jsem zjistil, že se jedná o rozdíl zcela nepodstatný mezi těmi atributy, jež jsou pro obě interpretace skutečně dominantní, jež z nich vytvářejí autonomní umělecká díla, jež každou z nich vyhraňují vůči té druhé. Jedná se hlavně o práci s přednesovými vrstvami, se zvukem sólisticky koncipovaných nástrojů, s dynamikou.
Přednesové rozdíly jsou zřetelně patrné již v první větě, Pijácké písni o bídě světa, kterou Walter vystavěl s maximální rytmickou agogikou, z níž se vytrácí tří čtvrťový rytmus, zatímco Neumann ho rychlejším tempem podtrhl a nasměroval do valčíku, jenž z úst mudrujícího „ochmelky“ o pozemských strastech zní mnohem důvěryhodněji. Pozoruhodný je i rozdíl v pojetí furiantství u obou tenorů (u Bruno Waltra Julius Patzak), provokující otázku o rozdílu mezi německým a českým pijáctvím. Zatímco Julius Patzak dává ve svých částech (Pijácká píseň o bídě světa , O mládí , Opilec na jaře ) všem okolo jasně najevo hlučnou náladu, vyzpívává Vilém Přibyl svou cestu od šenku jaksi niterně, aby nikoho „nepohoršil“. Není to dáno silou hlasu ani jeho barvou, nýbrž vědomým přednesem. Slyšíme zde více moravský sklípek než bavorskou pivnici.
Největší pěveckou neshodu nalézám v šesté větě, Rozloučení , kterou zpívá alt (u Waltra Kathleen Ferrier). Zatímco u Waltra plyne čas vteřinu po vteřině a okamžik rozloučení se neúprosně blíží – zvláště v důsledku neustálého, až monotónního zpomalování konců zpěvních frází je téměř hmatatelný, protože co vzdech, to další krok do lůna Smrti – a předčasně strhává posluchače do tušeného konce, dává Neumann své pěvkyni naprostou svobodu pro melodickou recitaci závažné meditativní poezie, jejímž hlavním smyslem je naplněný život zakončený smrtí, nikoliv smrt sama o sobě.
V závěru se musím zmínit o rozměru, o němž Vídeňští filharmonikové nemají ani potuchy: je jím přednes. Jejich nástroje znějí bez chvění, téměř počítačově, zatímco nástroje v rukou Českých filharmoniků zpívají o Kráse a o Radosti. Ten rozdíl je víceméně grandiózní a nejvíce se projevuje v sólech dechových dřevěných nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, basklarinet, anglický roh, fagot), zvláště ve smutečním pochodu z poslední věty.
Neumannova interpretace má však ještě jeden rozměr navíc; jsou jím jeho vlastní hlasové melodické projevy, kterými Neumann instinktivně vstupuje do emotivně vypjatých pasáží, ve snaze vyburcovat orchestr k ještě větší citové gradaci. Je zvláštní, že tyto momenty, místo aby působily rušivě, zvyšují pozornost posluchače natolik, že se posléze stává přímým účastníkem niterného dramatu.
Je pravdou, že Neumannova koncertní nahrávka jedné z nejobtížnějších partitur světové symfonické tvorby „na jeden zátah“ není prosta několika drobných neshod. Bez pochybností však říkám, že prožitek z Neumannovy nahrávky Písně o zemi je nesrovnatelně hlubší než ten, který dokáže svou nahrávkou vyvolat Bruno Walter. Alespoň pro mne!
Body: 5 z 6
