9.2.2009 | Autor: Jakub Sova

Alfred Prinz – klarinet, Werner Tripp, Wolfgang Schulz – flétna, Dietmar Zeman – fagot, Nicanor Zabaleta – harfa, Gerhard Turetschek – hoboj, Günter Högner – lesní roh, Bläservereinigung der Wiener Philharmoniker, Bläser der Berliner Philharmoniker, Wiener Philharmoniker, Berliner Philharmoniker, Karl Böhm. Produkce: Dr. Ellen Hickmann, Werner Mayer, Rainer Brock. Text: A, N, F. Nahráno: 5/1970 (K. 239, 320, 361), 5/1970 a 5/1972 (K. 250), Jesus-Christus-Kirche, Berlín; 9/1972 (K. 622), 5/1973 (K. 313), 5 a 11/1973 (K. 191), 4/1974 (K. 314), 10/1974 (K. 525), 5/1975 (K. 297b, 299); 11/1978 (K. 447), 3/1979 (K. 417, 477); 12/1979 (K. 412 & 514, 495), Velký sál, Musikverein, Vídeň; 2/1973 (K. 375, 388), 3/1974 (K. 166. 186), Palais Schönburg, Vídeň; 12/1979 (K. 213, 240, 253, 270), Studio Rosenhügel, Vídeň. Vydáno: 2006. TT: 77:21, 78:48, 81:04, 80:38, 72:22, 65:53, 74:59. ADD. 7 CD Deutsche Grammophon 477 5222 (Universal Music).

Dalším kompletem z mozartovské řady historických nahrávek „Collectors Edition“, který svou účastí posvětil dirigent Karl Böhm, je reedice koncertů pro dechové nástroje doplněná serenádami a divertimenty. Stejně jako v Böhmově souborné nahrávce Mozartových symfonií (recenze B. Vítka v HARMONII, únor 2007) se v rámci „dechového“ projektu ve výborném světle představují především Berlínští filharmonikové v Serenádě D dur (Serenata notturna, K. 239), Serenádě D dur (S poštovským rohem, K. 320), Serenádě D dur (Haffnerova, K. 250) a dechové Serenádě B dur (Gran Partita, K. 361). Jejich nahrávky z počátku sedmdesátých let minulého století charakterizuje profesionalita v souhře a intonaci, vysoká technická úroveň hráčů, propracování dynamiky, výrazová majestátnost a průbojnost i oslnivé výkony sólistů (například James Galway v K. 320). Také další zúčastněný orchestr Vídeňských filharmoniků vytvořil v průběhu sedmdesátých let pod Böhmovou taktovkou tvárný a brilantní doprovod instrumentálních koncertů a nahrál také Koncertantní sinfonii Es dur (K. 297b), Malou noční hudbu (K. 525) a Zednářskou smuteční hudbu (K. 477). Koncert pro klarinet a orchestr A dur (K. 622) hraje Alfred Prinz s měkkostí a líbezným klidem, beze stopy výbojné razance, kterou mnohdy vyžaduje současnost. Vinou tlumeného tónu a pomalého tempa ztrácí ovšem jeho interpretace napětí a zřetelnost kontur a objevují se také intonační nedostatky. Pomalejší tempa charakterizují všechny nahrávky kompletu, například Wolfgang Schulz v Koncertu pro flétnu, harfu a orchestr C dur (K. 299, spolu s Nicanorem Zabaletou na harfu), v Koncertu pro flétnu a orchestr G dur (K. 313) však těžkopádný výkon sólisty Wernera Trippa navíc vykazuje technické, tónové a intonační chyby. Fagotista Dietmar Zeman (Koncert pro fagot a orchestr B dur, K. 191) se naopak představuje zajímavou barvou tónu. Také barevný „romantický“ hoboj Gerharda Turetschka (Koncert pro hoboj a orchestr C dur, K. 314), tendující ovšem k intonačním nedostatkům, bychom rádi vybavili větší lehkostí. V nahrávkách je slyšet, že dřevěné dechové nástroje prošly v posledním půlstoletí rychlým vývojem jak ve sféře kvality nástrojů (materiál, zpracování, konkurence firem), tak v oblasti jejich technických možností. Nejlépe dopadly historické snímky Koncertů pro lesní roh a orchestr (D dur, K. 412 & 514, Es dur, K. 417, Es dur, K. 447 a Es dur, K. 495) se sólistou Günterem Högnerem. Ani Koncertantní sinfonie Es dur a Serenády (Es dur, K. 375, c moll, K. 388) a Divertimenta (Es dur, K. 166, B dur, K. 186, F dur, K. 213, B dur, K. 240, F dur, K. 253 a B dur, K. 270) v podání Bläservereinigung der Wiener Philharmoniker neposkytují ve výkonech hráčů na dřevěné dechové nástroje dnešnímu posluchači příliš uspokojení. O to více se vídeňský orchestr blýskne příkladnou dokonalou souhrou a výbornou intonací smyčců v Malé noční hudbě. Bläser der Berliner Philharmoniker (Serenáda B dur, K. 361) jsou lepší, i když tempa jednotlivých vět za současnou obvyklou podobou interpretace výrazně zaostávají. Dnešní interpret se historickými zvukovými snímky Mozartových skladeb příliš inspirovat nemůže. Snad tedy potěší sběratele jako připomenutí doby, kdy i čas měřený hudbou plynul pomaleji.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/07