7.4.2002 | Autor: Jindřich Bálek
Deutsche Grammophon / Universal Music (72:20 + 70:42 + 60:55 + 61:07)
booklet
Od konce osmdesátých let, kdy byly tyto snímky vráceny do Německa, dočkaly se jednak souborného vydání, jednak několika dílčích reedic. Nelze si od nich odmyslet dobu, ve které vznikly. V žádném případě nešlo o koncerty určené pro nacistickou nomenklaturu - byly adresovány těm, jenž byli válkou postiženi podobně jako lidé v okupovaných zemích. A válka i zde dala příležitost k uměleckým kreacím, které by jinak těžko vznikly. To platí zejména o Beethovenových symfoniích, které v sobě spojují rozměr čistě hudební s rozměrem mravním. Měly být útěchou a posilou, nikoliv jen nějakým "uměním o sobě" a lze je brát jako sebeobranu velkého umění před vražedným režimem. Pocit ohrožení se promítá opravdu do každého taktu. Je to krajní mez, za kterou už nelze jít, ale kterou můžeme považovat za měřítko umělecké opravdovosti. Ale i kdybychom si onen dobový rozměr trochu odmysleli, najdeme tu úžasné bohatství i čistě z estetického hlediska. Předně orchestr s tvárným zvukem, geniální práce s napětím, pověstné proměnlivé tempo, nenapodobitelnou výrazovou sílu. Mozartova
Symfonie Es dur je tu pojata jako heroické drama, které nás nenechá vydechnout. Ještě dál od původního slohu má Händelovo
Concerto grosso, které s mírnou nadsázkou řečeno, zní jako jakási Brucknerova symfonietta. Je ale nutné ocenit, že ani toto zcela posunuté pojetí dodnes nenudí, což se o většině takto nestylových snímků říct nedá. Vrcholem této části kompletu samozřejmě jsou snímky beethovenovské. Naprosto nepřekonatelná je nahrávka
Coriolana, zejména díky těžko napodobitelné práci s pauzami. Dojem z houslového koncertu je spíše záležitostí sólisty.
Erich Röhn není umělcem, o kterém by se dodnes psalo - má ale plný a silný tón, i když je znát, že po technické stránce nepatří ke špičce. Snímek Beethovenovy
Čtvrté symfonie nabízí zcela jiný pohled na závažnost tohoto díla. U
Osudové o závažnosti nikdo nepochybuje, ale přítomná nahrávka může dost posunout představy o tom, jakou sílu může tato skladba mít. U
Sedmé symfonie bychom uvítali o něco radostnější pojetí - tohle je neuvěřitelně titánské, i když rozhodně ne prvoplánově. Tempo závěrečné věty je skoro vražedné, místy za hranicemi možností. Poválečné nahrávky jsou jistě vyzrálejší - tyto zachycují ranější, žhavější fázi dirigentova vývoje, ve které se velikost pozdních snímků teprve rodí. Některá místa nám mohou připadat přemrštěná a zbytečně vypjatá a rozhodně bych nikomu neradil poslouchat všechny části kompletu za sebou. Najdeme tu ale to, co se z dnešních nahrávek občas vytrácí a co jim může dát jen doba, ve které "o něco jde". Také
Velká symfonie C dur dostává díky poměrně rychlému tempu zcela jinou naléhavost. Přibližuje jí posledním Schubertovým komorním dílům, které člověku opravdu nedovolují spočinout. A nikde se nerozeznělo romantické tajemno Weberova
Čarostřelce tak věrohodně, jako v Berlíně druhé poloviny čtyřicátých let. Ne všechno, co v tomto kompletu uslyšíme se dá přijmout úplně bez výhrad. Byla by ale věčná škoda se s furtwänglerovským rozměrem úplně minout.
nahráli: Erich Röhn - housle, Berliner Philharmoniker, Wilhelm Furtwängler
Body: 
Psáno pro: časopis Harmonie 2002/04
