8.9.2004 | Autor: Jindřich Bálek

Deutsche Grammophon / Universal Music (64:09, 64:26, 60:48, 50:26, 53:34, 56:07)
O rozsáhlý odkaz jednoho z největších klavíristů 20. století pečuje několik gramofonových firem. Tady máme pohromadě většinu snímků, které nahrával letech 1985 - 1989, tedy mezi jednaosmdesátým a pětaosmdesátým rokem svého života. Nejde o nový ediční počin, všechny snímky má Deutsche Grammophon už dlouho na trhu. Důvodů se k nim vracet je ale víc než dost.
V technické dokonalosti Vladimira Horowitze bylo něco téměř ďábelského a provokujícího. Ovšem v dnešní době, kdy mladí klavíristé oslňují srovnatelnou, ne-li větší technickou akribií, je dobré připomenout, že u Horowitze nejde zdaleka jen o techniku. A právě na těchto pozdních nahrávkách je dobře znát, že jeho interpretační dovednost u techniky nekončila. Horowitz byl i geniální muzikant s velkým citem a nevyčerpatelnou zásobou nápadů.
Svébytnou kapitolu tvoří v tomto kompletu mozartovské nahrávky. Na nich je možná nejzřetelnější, jak dobře dovede Horowitz cítit ducha těchto skladeb - všechna témata rozezpívá, ozdoby mají vtip, přitom zachovává klasicistní střídmost a komorní zvuk. Jsou tu tři sonáty (B dur K. 281, C dur K. 330 a B dur K. 333) a slavný Klavírní koncert A dur s Orchestrem la Scaly řízeném Carlo Maria Giulinim. Orchestr je místy trochu romantizující, ale mozartovského ducha to neruší.
V Schubertově Klavírní sonátě B dur D 960 se místy trochu ztrácí napětí - ale upoutá dokonalým přednesem kantilén a jemnou hrou s akcenty. Jisté otazníky vyvolává Chopinovo Scherzo b moll, které působí trochu křečovitě, nebo transkripce Bachova chorálu. Ale jinak je to jeden hudební klenot vedle druhého: brilantní Kreisleriana Roberta Schumanna, dva Schubertovy Imprompty, Lisztův Zapomenutý valčík nebo transkripce Schubertových Vídeňských večerů, dvě Scarlattiho sonáty. Pianissima, při kterých člověk ani nedýchá. Bohatá úhozová škála a naprosto svrchovaná schopnost s ní zacházet. Horowitz dovede téměř "modulovat" úhoz během jediné fráze, ale stejně tak zahrát dlouhou pasáž naprosto vyrovnaně v jednom barevném odstínu. Komplet obsahuje dva live snímky - a oba mají naprosto fascinující atmosféru "koncertů století". U koncertu v Moskvě z roku 1986 je to atmosféra triumfálního návratu po šedesáti letech a přirozeně i úžasu nad tím, co "ten starý pán" ještě dovede. V prvních číslech (Mozart a Scalatti na studiových snímcích jsou lepší) jako by se teprve rozehrával - Horowitz byl pověstný trémista - ale například závěrečné Moszkowského Jiskřičky by nikdo druhý takto nezahrál. Atmosféra koncertu z roku 1987 ve Vídni je niternější - a rovněž naprosto jedinečná. Z tohoto vystoupení je zde kompletní provedení Schumannových Dětských scén. Ale nejde jen o něžnost a rozechvělost, kterou propůjčuje jednotlivým obrázkům z dětství. Skladba promlouvá téměř mýticky. Novinářské přízvisko "poslední romantik" je v něčem výstižné - tohle nelze napodobit, zkuste to po něm a kouzlo zmizí.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/08