Kyjevský rodák Valentin Silvestrov (1937), soudě podle fotek, je celkem nenápadný chlapík. I jeho hudba se na první pohled může zdát nenápadná, ale čím více a déle ji posloucháme, tím více se před námi otevírá její hloubka. Sám skladatel přirovnává svou hudbu ke slyšitelným krajinám. Jeho hudba roste zevnitř, zanechávaje své stopy v tichu. Silvestrov patřil v šedesátých letech, podobně jako jeho vrstevníci Pärt, Gubajdulina nebo Schnittke, k sovětské mladé avantgardě. Zdá se, že relativní izolace sovětských skladatelů od západních vlivů poválečné hudby jim jen prospěla, neboť si ve většině případů každý z nich vytvořil ryze osobitý a svébytný hudební jazyk, který západní svět teprve objevuje. Silvestrovovy skladby pracují s dodekafonní, pointilistickou, aleatorní a sonorní technikou, která je však pouhým prostředkem k vyjádření, nikoliv cílem. CD je obrazně rozděleno na tři zhruba dvacetiminutové úseky. První z nich vyplňuje Sonáta pro violoncello a klavír (1983), „nejdramatičtější“ skladba CD. Druhým blokem je o devět let starší Smyčcový kvartet (1974). Třetí úsek tvoří Postludia I. – III. (1981-82), která jak autor uvádí, mohou být hrána jako cyklus, nebo každé zvlášť. První z nich pracuje jako jediná skladba CD s vokálem, díky kterému vyznívá jako kosmická, sférická, neuchopitelná hudba. Jako by autor zachytával jednotlivé zvuky v prostoru a čase a uváděl je ve vzájemnou harmonii. Toto Postludium nese mimo jiné kryptogram „DSCH“. Druhé z Postludií je věnováno sólovým houslím a třetí z nich violoncellu a klavíru. Bonusem na závěr je šestiminutový Hymne 2001 pro klavír v interpretaci samotného autora. Právě ten, podobně jako Postludium III., je nejromantičtější skladbou CD (Silvestrov bývá totiž označován jako avantgardní romantik); ty mohou na někoho působit naivně, lacině, ale nejsou kýčem, spíše prostou, čistou a opravdovou krásou ztělesněnou v hudbě.
Všechny skladby CD, jakkoliv je mezi dobou jejich vzniku rozdíl dvaceti sedmi let, mají jednotnou poetiku a nezaměnitelný autorův rukopis, vytvořený patrně již v šedesátých letech a výborně na sebe navazují. Gotická strohost, přísnost, hloubka, jednota a krása je typickým znakem skladeb CD. Silvestrovova hudba probíhá ve zvláštních záchvěvech různých zvukových struktur, místy dramatických, ale ne patetických nebo násilných. Skladby jsou ztělesněním ticha, kterým probleskuje hudba. Na tuto hudbu se nehodí jakékoliv kategorie. Označení „nová“ nebo „avantgardní“ je nepatřičné. Tato hudba zní, jako by tu už jednou byla. Je nezařaditelná, neuchopitelná. Takováto soudobá hudba je smysluplná a opodstatněná (což se o mnohých soudobohudebně se tvářících dílech říci nedá). Je to vlastně soudobá hudba? Spíše působí jako hudba věčná, podobně jako třeba gregoriánský chorál nebo tvorba J. S. Bacha. Nerada bych zahltila křehkost Silvestrovovy hudby přílišnými superlativy a teoretickými žvásty. Raději vás tedy pozvu k mimořádnému spirituálnímu a očistnému zážitku v proudu autorovy hudby.
Lenka Foltýnová HHHHH
Když jsem před několika lety slyšel v Praze na Maratónu současné hudby skladby Valentina Silvestrova (*1937), nejvíce mi v hlavě utkvěla křehkost a koncentrovanost této hudby. Silvestrov má dar promlouvat zvláštním jazykem, který – přes využití navzájem kontrastních stylových prvků – působí podivuhodně jednotně. Příčina této jednoty tkví zřejmě ve způsobu, jakým Silvestrov s těmito prvky zachází: všechny (ať už se jedná o tonální harmonickou kadenci či dvanáctitónovou melodii) exponuje a pak z nich vybere to podstatné (motiv), co dlouho opakuje. Tím vzniká jakési kontinuum, neustále přitahující posluchačovu pozornost.
Sonáta pro violoncello a klavír (1983) je úvodní skladbou nahrávky. Autor ji označuje jako „monodrama pro tři“ – tedy pro cello, klavír a pedál klavíru, který zde má funkci skutečně jakoby nezávislého hlasu (resonance klavírního prostoru vytváří další zvukovou kvalitu). Violoncellistka Anja Lechner hraje Sonátu jemným non vibrato tónem, který trochu připomíná jakousi autentickou interpretaci staré hudby. Smyčcový kvartet č. 1 (1974) je jednou ze skladeb, které jsme měli možnost slyšet na zmíněném pražském koncertě. Interpretace Rosamunde Quartett je přesvědčivá, až uhrančivá svou detailní propracovaností. Úvodní téma skladby by mohlo být mottem Silvestrovovy hudby – na kratinké ploše proběhne vývoj od chorální melodie přes atonální motivy až k sonoristickým efektům. To vše velice nenápadně a přirozeně. Tři postludia (1981-2) jsou kombinací tří nezávislých skladeb, spojených ideou postludia jakožto „resonance“ či „vzpomínání“ na nějaké události (Silvestrovův styl je hodně básnický či metaforický). Závěr nahrávky tvoří Hymnus 2001 , jakási dlouhá romantizující harmonická sekvence, hraná samotným autorem.
Hudba Valentina Silvestrova si rozhodně zasluhuje naši maximální pozornost. Nenápadně a neokázale totiž promlouvá a odkazuje na něco, co je za ní. Tím je příběh.
Michal Nejtek HHHHHH
Přestože jsou život a dílo Valentina Silvestrova (*1937) spjaty převážně s jeho rodnou Ukrajinou a pedagogickým působením v Kyjevě, v širších souvislostech je nutné vnímat Silvestrovovu tvorbu v kontextu jeho generačních souputníků – Arvo Pärta, Sofie Gubajduliny, Alfreda Schnittkeho a Edisona Děnisova. Jedná se o generaci autorů, kteří prakticky v 70. letech vybudovali nový pojem o soudobé sovětské hudební scéně. Jestliže bychom měli stanovit společného jmenovatele jdoucího napříč hudebním myšlením těchto autorů, pak by to snad mohla být úzká symbióza dvou faktorů: perfektní znalosti nejnovějších vyjadřovacích prostředků poválečné tvorby a silného vkladu jakési specifické osobnostní duchovnosti. Proměnlivým, byť přesto výsledkem, je pak zvláštní a těžko popsatelná polystylovost, která vane k uším posluchače v pocitově totálně volném a svobodném hudebním proudu.
Novému Silvestrovovu albu vévodí co do délky Cellová sonáta a 1. smyčcový kvartet , co do koncentrovanosti výrazu pak zejména všechna Tři postludia . To, co je společné napříč všem skladbám, je pak velmi hutná, ovšem neokázalá, meditativní rozjímající atmosféra, která celé album zastřešuje, a zároveň permanentní napětí mezi čistou konsonantní harmonií a jejím sytým disonantním protipólem, který onu poklidnou rovinu jaksi relativizuje, sleduje z povzdálí a dává jí rámec určitého dramatického odstupu. Interpretačně stojí CD zejména na členech Rosamunde Quartett – ať už v kvartetní nebo sólistické roli. Výrazová poloha, která je snad nejčitelnější a která dává albu velmi jednolitý výraz, je jaksi zvláštně zastřená, těžko uchopitelná, a přece tak výrazná interpretační pokora. Nejde tak o žádnou instrumentální exhibici, byť by k tomu řada úseků zejména v cellové sonátě a smyčcovém kvartetu vyzývala. Smyčcové party se nesou v jemném čistém nonvibratovém rejstříku, velmi obdobně plyne bezeslovný sopránový part v prvním z postludií, který takřka „dětsky“ přednáší Maacha Deubner . Na druhé straně je poučné sledovat rozdílný zvuk a výraz klavírního partu v přednesu Silke Avenhaus (cellová sonáta, Postludium č. 1 a 3 ) a samotného Silvestrova v závěrečném Hymnu 2001 . Zatímco se pianistka snaží o průraznější barvu a ostřejší výrazové pojetí, Silvestrovova interpretace je pocitově jakoby zamlžená, více zahloubaná, zastřená do pedálových doznívání klavíru.
Čím více celé album poslouchám, tím více mám pocit, že není vhodné cokoliv psát, že je snad lépe Silvestrovovu hudbu poslouchat a vnímat – se stejným zklidněním, koncentrací a pokorou, která z ní na tomto albu vyzařuje.
Michal Rataj HHHHHH
Vydavatel: M New Series / 2HP Production
Stopáž: 70:30
Nahráli: Maacha Deubner – soprán, Silke Avenhaus, Valentin Silvestrov – klavír, Rosamunde Quartett: Andreas Reiner, Simon Fordham – housle, Helmut Nicolai – viola, Anja Lechner – violoncello
Body: 0 z 6
