Trio Wanderer . Text: A, N, F. Nahráno: 9/2009, Teldex Studio, Berlín. Vydáno: 2011. TT: 72:33. DDD. 1 CD Harmonia Mundi HMC 902060.
Trio Wanderer založili v roce 1987 tři studenti pařížské konzervatoře: houslista Jean-Marc Phillips-Varjabédian , violoncellista Raphaël Pidoux a klavírista Vincent Coq . Už v následujícím roce získali 2. cenu na prestižní Soutěži ARD v Mnichově (1. cena nebyla udělena) a velmi rychle se zařadili mezi nejvýznamnější světové komorní soubory. Jejich poslední CD se šesti skladbami F. Liszta a s Klavírním triem g moll op. 15 Bedřicha Smetany má poněkud bizarní dramaturgii: všechna díla jsou totiž nějakým způsobem poznamenána smutkem či smrtí. Smetana komponoval Trio g moll op. 15 pod dojmem úmrtí své dcery Bedřišky a čtyři ze skladeb Lisztových nesou smutek už přímo v názvu: Tristia (Žalozpěvy), La Lugubre Gondole (Smuteční gondola) a Elegie č. 1 a 2. Skladba Die Zelle in Nonnenwerth (Cela v Nonnenwerthu ) má slovo „elegie“ alespoň v podtitulu a název Romance oubliée (Zapomenutá romance) dává přinejmenším tušit, že i pod ním se skrývá hudba spíše elegického charakteru. Interpreti umístili Smetanovo Trio g moll jako nejzávažnější dílo do centra projektu a orámovali je z každé strany třemi Lisztovými kompozicemi, určenými různým nástrojovým kombinacím. Za pozornost stojí skutečnost, že v nich Liszt respektuje komorní fakturu a pianistu nechává většinou hrát „pouhý“ doprovod, aniž by na něho kladl nějaké krkolomné požadavky. Interpreti oba autory zajímavě výrazově odlišili. Skladby Lisztovy plynou v pomalém tempu, bez dramatických zvratů, velmi průzračně, vzdušně a v jemných barvách. Spíš než tragiku v nich cítíme jakousi těžko definovatelnou melancholii. Smetana vyznívá oproti relativně poklidnému Lisztovi nepoměrně emotivněji, s rozevlátými dramatickými rubaty a s bohatě propracovanou dynamikou. Ani v této skladbě se však nedají hráči strhnout k tomu, aby posluchače drtili přívalem zvuku, a drží celé dílo v poměrně nízké dynamické hladině. Přestože je na tomto CD smutku a tragiky víc než dost, nelze říci, že by působilo vysloveně ponuře. Skutečně depresivní hudbu přináší teprve závěrečná skladba La Lugubre Gondole (Elegie č. 3) , v níž Liszt reflektuje náhlou smrt svého zetě Richarda Wagnera v Benátkách roku 1883. Temné tóny violoncella a neustálé naříkavé chromatické posuny této téměř desetiminutové kompozice vyznívají tak bezútěšně, že posluchač chtě nechtě začne propadat těm nejčernějším myšlenkám. Interpreti jen stěží mohli vybrat svému „smutečnímu“ CD působivější tečku.
Body: 5 z 6
