Tigran Hamasyan – zpěv, piano, pískání, programování, samply, syntezátory, celesta, cembalo, Fender piano, zvonkohra, Areni Agbabian – zpěv, Ben Wendel – saxofony, hoboj, Sam Minaie, Chris Tordini – kontrabas, Nate Wood – bicí, perkuse, Jean-Marc Phillips Varjabedian – housle, Xavier Phillips – violoncello, Jan Bang – programování (3), David Kiledjian – programování (2, 4, 5). Nahráno: 6/2012, La Buissonne, Pernes les Fontaines, Francie. Vydáno 2013. TT: 57:29. 1 CD Verve LC 006 99.
Na svém pátém albu navazuje v Arménii narozený kosmopolita Tigran Hamasyan na věci nakousnuté už na předchozích titulech. Pianista a skladatel se stále více „rozezpívává“, ať už používá hlas jen coby další linku v unisono laufech s ostatními nástroji, nebo sází na skutečnou písňovou formu jako v úvodním orientálním šansonu The Poet . Nechává se okouzlit možnostmi elektroniky, ale zároveň s chutí odkazuje, třeba v aranžmá smyčců v Lament , na „vážnou“ tradici. Inspirace arménským folklórem reprezentuje nejen úprava lidové písně Drip , podložené tvrdou elektrickou rytmikou, ale i melodika většiny autorských kompozic. Tigran umí být dravě světský („hitová“ Road Song nebo nervní punk-jazzové riffy, vyšlehávající z členité kompozice Erishta ) a zároveň vyvolávat skutečně sakrální atmosféru, jako například v Holy s andělskými koloraturami zpěvačky Areni Agbabian . Blízkovýchodním sentimentem i přístupem k vokálním linkám vykonává Tigran tak trochu podobnou muzikantskou pouť jako Avishai Cohen, ale to berte jen jako orientační příměr.
Tigranův náladový i žánrový rozptyl není vůbec na škodu, dostatečné pojítko alba představuje osobité, krví dané využívání blízkovýchodních či spíš doslova zakavkazských modalit, tak charakteristických třeba pro tradiční repertoár arménských hráčů na duduk. Není divu, že udivený Herbie Hancock řekl Tigranovi „už tě nemám co učit“ a že arménský pianista fascinoval i Chicka Coreu či Brada Mehldaua. Tigran prostě pochopil a zvládl západní jazzovou školu a navíc do ní dokáže přirozeně míchat „jiné“, v Evropě a Americe nezvyklé stupnice. Právě zde hledejme jeho kouzlo, příbuzné třeba vrozené originalitě židovských či arabských jazzových hráčů. Ostatně proto Tigran v minulosti tak dobře zapadl do Abu Nawas Rhapsody (2010) Dhafera Youssefa.
Ačkoliv v Tigranově kapele figuruje hned několik výrazných osobností, například kanadsko-americký saxofonista a hobojista Ben Wendel (též Kneebody či rapper Snoop Dogg) nebo další všestranný hráč, americký bubeník Nate Wood (Kneebody, Chaka Khan, George Harrison, Sting, rockoví The Calling), leaderův vtisk je natolik silný, že mu prakticky neberou pozornost, „pouze“ mu dobře slouží. Včetně sól! Funguje to, protože principálova originalita se tak neglobalizuje přespříliš. Pokud už někdo v dobrém smyslu slova vyčnívá, pak zmíněná, zatím nepříliš známá, v Kalifornii narozená dcera arménských rodičů Areni Agbabian. To proto, že Tigranovu melodiku pouze nesleduje a nenaplňuje, ale rezonuje s ní.
Až popovou přístupnost některých písní nezaplatil Tigran podbízivostí a neobvyklost nápěvů neznamená nelibozvučnost pro západní uši. Shadow Theater lze žánrově otevřeným posluchačům jenom doporučit.
Body: 5 z 6
