7.4.2002 | Autor: Michal Rataj
2HP Production (60:54)
booklet
Thomas Larcher se narodil v roce 1963. Po prvních tónech jeho hudby začne být zřejmé, že máme co činit s autorem, který již nemá mnoho bezprostředně společného s generací poválečných avantgardních hvězd, který do často úzkostlivě střežené stylové čistoty svých generačně starších kolegů přináší celou plejádu nových stylových impulzů, který pozoruhodně balancuje na pomyslné hranici extrémně složité a takřka banální hudební sazby. Jeho estetika však není konfrontační, taková, která by ostrými střihy přiřazovala zcela odlišné hudební plochy a vytvářela jakousi kolážovitou hudební formu. Bohatá vnitřní stylová rozmanitost je nakonec přece jenom zastřešena jednotícím rámcem, který je spojující, stylotvorný, dostředivý a uklidňující. V tom je pak možné naopak vidět poměrně silnou návaznost a zakořeněnost Larcherovy hudby v tradici německé soudobé hudební tvorby. Autor vystupuje na albu zároveň jako interpret, což je obecně jevem stále více běžným a populárním. Sám tak vytváří čtyřmi sólovými klavírními skladbami dramaturgický i interpretační rámec celého CD. V něm jsou zasazeny dvě další skladby -
Vier Seiten pro sólové violoncello v interpretaci Larcherova dlouholetého spoluhráče
Thomase Demengy a rozsáhlá pětivětá kompozice pro klavírní trio s názvem
Kraken. Fakt, že autor interpretuje své skladby, podněcuje na několika místech (zejména
Naunz,
Klavierstck 1986) otázku po odstupu skladatele-interpreta od vlastní tvorby. Zatímco barevné provedení skladeb včetně skvěle znějící preparace (!) a hraní ve strunách svědčí o stoprocentní zvukové představě autora, některé rytmické úseky jako by občas bezdůvodně pokulhávaly. Zcela magicky zní naopak
Vier Seiten v Demengově podání a to nesporně i díky skvělému zvukovému sejmutí nástroje. Velmi energicky působí i ansámblová skladba
Kraken vytvářející jasný vrchol celého alba - skladba exponující názvuky minimalistických rytmických patternů přetavených ovšem do zcela jiných estetických relací. Přesto, že se jedná o cyklus pěti vět, jejich instrumentační dramaturgie vytváří z této téměř dvacetiminutové skladby výjimečně sevřený, koncentrovaný a energií nabitý celek. Závěrečné
Antennen-
Requiem fr H. je pak po této hudební i dramaturgické gradaci jakýmsi letmým dozněním, jasně formulovaným dovětkem, který bez velikého "vykládání" potvrzuje vše doposud vyřčené. Je puncem jakési odhodlanosti, vnitřní svobody a hudební bezstarostnosti zakotvených v pevných, ale pružných mantinelech Larcherova kompozičního racia.
nahráli: Thomas Larcher - klavír, Thomas Demenga - violoncello, Erich Höbarth -housle
Body: 
Psáno pro: časopis Harmonie 2002/04
