Terence M. Ripmaster – Willis Conover, Broadcasting Jazz to the World (kniha)

Vydáno: 2007. iUniverse, Inc. 220 str., psáno anglicky. ISBN 0-595-40741-2.

Pokusit se vydat ve Spojených státech biografii Willise Conovera je krajně troufalé a dokazují to i prý časté reakce potenciálních amerických vydavatelů: „A kdo to vlastně ten Willis Conover je?“ Ostatně, jak přiznává sám její autor, někdejší profesor historie na William Paterson University, se jménem tohoto moderátora jazzových pořadů na Hlasu Ameriky se setkal poprvé v roce 1996, tedy v době, kdy zemřel. Důvod je prostý: rozhlasové pořady Hlasu Ameriky, součásti pověstného Úřadu pro válečné informace, se kvůli legislativním opatřením amerického Kongresu v USA vysílat nesměly. Je to paradoxní, ale Conovera, který jazzové relace uváděl čtyřicet let, tak v Americe téměř nikdo nezná.

Nicméně Hlas Ameriky byl především účinnou zbraní v době studené války. A pokud jde o východní Evropu, Conover tu byl legendou: podle jednoho průzkumu ze 70. let byl v SSSR druhým nejznámějším Američanem (po Richardu Nixonovi). I naše starší a střední generace jazzmenů na Conoverových pořadech odrostla; v době totální absence jazzových desek z nich nahrávali či rovnou přepisovali vše, čeho byl za železnou oponou nedostatek, pochopitelně potají a pod značným rizikem postihu. Když se pak Willis Conover zjevil na pódiu pražského Mezinárodního jazzového festivalu (1965), sklidil nekončící potlesk od publika, které o něm oficiálně nemělo vlastně nic vědět.

Toto je pro mladší generaci, natož pro Američany, jen stěží pochopitelné, a tak je obdivuhodné, jak dokázal Ripmaster porozumět významu Conovera ve východní Evropě a popsat všechny souvislosti. V tomto ohledu je třeba ocenit charakteristiky jednotlivých evropských zemí včetně historických zlomů a reflexe vlivu Conovera ve výpovědích jejich hudebníků/publicistů. Tak například v české pasáži autor cituje Kunderu, Havla či Škvoreckého, při přípravách knihy oslovil i Jana Arneta, Jiřího Mráze, Milana Řežábka či publicistu Lubomíra Dorůžku. Škoda jen těch faktických chyb (například že album Catching Up nahrál prý Mráz s Viklickým, když se vrátil v roce 1977 do Prahy, nebo že rok 1974 byl rokem politického uvolnění a premiérem byl Dubček).

Ripmaster však odvedl vynikající rešeršní práci hlavně v Americe; vyzpovídal spousty Conoverových spolupracovníků a přátel, vyslechl stovky archivních záznamů rozhlasových pořadů a především objevil rozsáhlý Conoverův životopis, který sám psal a pokoušel se jej (neúspěšně) uplatnit u amerických vydavatelů. Zajímavé jsou také kapitoly shrnující kritiku, která se na něj snášela v USA. Především dobové výpady, že je hlásnou troubou režimu (čemuž se vytrvale bránil tím, že pracoval pro Hlas Ameriky na externí smlouvu a vyhýbal se zmínkám o politice), nebo že je představitelem bílého establishmentu, který udržuje černé jazzmeny v nerovnoprávné pozici (to Ripmaster vyvrací konkrétními příklady Conoverových protisegregačních aktivit).

Autor vykresluje Conovera především jako workoholika, dříče, který se na svou práci velmi pečlivě připravoval a byl pro ni ochoten obětovat mnoho ze svého soukromí. Vlastní děti neměl, ale, jak říká Ripmaster, jeho pravými dětmi byli jazzmeni východní Evropy, které svými pořady odkojil. Hořkým faktem je, že my sami jsme jej ještě nedokázali náležitě ocenit (mnohem víc tak učinil třeba polský prezident a ministr kultury). Ovšem poselství téhle knihy je jinde: Hlas Ameriky stále vysílá do zemí, jejichž policejní režim svobodnou volbu hudby neumožňuje.

Body: 0 z 6

Sdílet článek: