Sergej Prokofjev – Smyčcový kvartet č. 1 a 2, Sonáta pro dvoje housle

Pavel Haas Quartet. Produkce: Matouš Vlčinský. Text. A, N, F, Č. Nahráno: červen 2009. Vydáno: 2009. TT: 60:42. DDD. 1 CD Supraphon SU 3957-2.

Nová nahrávka Kvarteta Pavla Haase rozhodně nezklame očekávání. A kdo ale má rád hudební styl Sergeje Prokofjeva, najde všechno, čím je tento skladatel charakteristický. Jeho kvartetům se dá vytknout vlestně jen to, že často vykrádá sám sebe – a tak virtuózní lehkost 2. věty 1. kvartetu připomíná finále Klasické symfonie, nejkrásnější místa lyrické 3. věty asociují Romea a Julii atd. Snad proto se tyto kvartety hrají méně, ale pro leckoho to může být objev. Provedení se z více důvodů dá považovat za vzorové. Pro Kvartet č. 1 h moll našlo kvarteto po mém soudu ideální zvuk – kovově znělý, střízlivý, a přitom emocionálně nabitý. Vzdušnost a energie rychlých vět je ozdobou nahrávky, pomalé části mají plnost a vřelost. Sonáta pro dvoje housle C dur má v podání obou houslistek souboru pravý koncertantní lesk. V druhém „Kabardinském“ kvartetu Prokofjev zachází s folklórními tématy s klukovskou radostí a hravostí. A nahrávka zaujme na první poslech tím, jak se Haasovci nebojí hrát s humorem, co nejvíc „od podlahy“, a přitom kompozici nerozbíjejí. Ve třetí větě slyšíme až naturalistické šramly, žertovné pazvuky imitující lidové nástroje. Je to mistrovsky napsaná hříčka, není to laciné a přitom posluchačsky vděčné. Třetí CD souboru u Supraphonu soubor nahrál s už třetí druhou houslistkou, kterou je Eva Karová – snad je tato změna už trvalá. Prokofjev patří ke skladatelům, kteří o hudbě nespekulují, což je ve 20. století skoro vzácnost – a je dobře, že právě tak k ní interpreti přistupují. Průvodní text V. Roubíčka obsahuje všechny důležité informace, které se posluchač potřebuje dozvědět. Na titulní fotografii vypadá interiér Rudolfina jako moderní a prosvětlený prostor – ale jinak nic dalšího tu není dodatečně přikrášleno. Haasovci jsou prvotřídní vyslanci českého (a slovenského) interpretačního umění. Při šedesátiminutové stopáži možná stálo za úvahu, jestli nepřidat k neoklasikovi třeba jeho oblíbeného klasika Josepha Haydna. Dramaturgická sevřenost titulu je totiž výhodou i nevýhodou zároveň, protože ne vždy má člověk chuť poslouchat hudbu jednoho typu celou hodinu. Na druhou stranu, provedení je opravdu strhující.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: