13.12.2008 | Autor: Roland Kánik

Stanley Clarke - baskytara, kontrabas, Marcus Miller - baskytara, basklarinet, alt a tenor saxofon, syntezátor, programming, moog, Victor Wooten - baskytara, Ruslan Sirota - klávesy, Ronald Bruner Jr. - bicí, Michael "Patches" Stewart - trubka, Steve Baxter - trombon, Ariel Mann - syntezátory, Antoinette "Butterscotch" Clinton - zpěv, beat box, Derico Watson - bicí, George Duke - clavinet, mini-moog, Kevin Ricard - perkuse, Chick Corea - piano, Poogie Bell - bicí, J. D. Blair - bicí, Karlton Taylor - klávesy. Vydáno 2008. TT: 59:94. 1 CD Dreyfus Jazz FDM 36921 (distribuce 2HP Production).

Baskytara je podobný fenomén jako elektrická kytara. Musela si vydobýt svoje svébytné místo na mapě hudebních nástrojů, vymanit se z neustálých konfrontací s kontrabasem, najít vlastní paletu výrazových prostředků. Podobně jako elektrická kytara, i baskytara měla své hrdiny. Na ty však bodové pódiové světlo málokdy zamíří, většinou v šeru zadní linie udržují puls hudby ve správném groove. Sólová alba baskytaristů tak bývají dobrým testem jejich ega. Většinou neposkytují o nic víc, než workshop technické zručnosti. Jak to ale zní, když se na jednom albu setkají hned tři baskytaristé, navíc tři nejlepší na této planetě?
Stanley Clarke, Marcus Miller a Victor Wooten (vystupují jako SMV) jsou s menšími generačními odstupy opravdoví hrdinové svého nástroje. Nejstarší z nich, Stanley Clarke, v 70. letech definoval jazzrockový zvuk baskytary v legendárním seskupení Return To Forever. Marcus Miller dovedl k dokonalosti techniku slappingu a kromě jiného produkčně stál za comebackem Milese Davise v 80. letech. Iniciátorem celého projektu je ale nejmladší z trojice, Victor Wooten, jenž svým harmonickým a polyfonickým stylem hry povýšil baskytaru na soběstačný sólový nástroj.
Jestliže by někdo čekal, že tu půjde o zběsilou exhibici tří kytarových virtuózů, je na omylu. Víc než o rychlost jde o využití rozmanitých technik hry, různých (často extrémních) poloh, vzájemnou souhru, empatii a nadhled. Výsledkem toho je komplexní hudební struktura, i když její základ tvoří tři nízkofrekvenční nástroje (podotýkám bez elektronických pomůcek typu oktáver, harmonizér apod.). V praxi to zjednodušeně vypadá asi tak, že vždy jeden z baskytaristů hraje základní basový groove, druhý vyplňuje akordy a flažolety harmonickou složku a třetí vede sólovou linku (téma nebo improvizaci). Ostatní nástroje jsou použité s mírou, bicí pomáhají udržet groove, syntezátory a klavír (mimo jiné hosté jako George Duke či Chick Corea) jsou většinou už jen kořením. Každý z baskytaristů je jasně rozpoznatelný podle svého charakteristického stylu a tónu - ostatně nepoznat rozdíl mezi Clarkovými sofistikovanými linkami, Millerovým "machovským" groovem a Wootenovými harmonickými vyhrávkami by bylo rouhání. Kromě baskytar se tu občas vynoří i Millerův oblíbený basklarinet, či Clarkův kontrabas (Milano).
Většina materiálu vznikla pro účely tohoto alba a pohybuje se v mantinelech žánrů, na jaké jsme u těchto pánů zvyklí, tedy od jazzrocku, přes funk, R&B, smooth jazz, až po lehce hispánské vlivy (Los Tres Hermanos). Kromě toho zde najdeme několik vydařených remaků, ať už notoricky známého Millerova tématu Tutu, anebo lehce gospelovou verzi Clarkovy Quiet Afternoon.
Asi nikdo nečekal, že Clarke-Miller-Wooten nahrají špatné album. To, že jim to dohromady hraje až tak kompaktně, je možná trochu překvapující. Že snímek nemá slabší místo a ani na chvíli nenudí, je pak příjemným bonusem. Ale fakt, že basové nástroje spolu dokáží vytvořit tak širokou škálu barev, nálad, zvuků a struktur, je svědectvím bezprecedentního mistrovství jejich majitelů. Shrnuto a podtrženo: tři baskytaristé = pět hvězdiček!


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/10