29.6.2011 | Autor: Igor Wasserberger

(The Works of Horace Silver)

Miguel Zenón – alt saxofon, Mark Turner – tenor saxofon, Avishai Cohen – trubka, Robin Eubanks – trombón, Stefon Harris – vibrafon, Edward Simon – piano, Matt Penman – kontrabas, Eric Harland – bicí nástroje. Nahráno: live, únor a březen 2010, Evropa a USA. TT: 165: 42. 3CD SFJAZZ.

V roce 1983 vznikla v San Franciscu organizace SFJAZZ, která navzdory intenzivní činnosti v propagaci jazzu, organizování festivalů, kurzů a podobně měla dlouho omezený lokální význam. A naopak o něco mladší obdobná newyorská organizace Jazz at Lincoln Center (1990, s plnou samostatností od 1996) již od svých začátků byla jevem celoamerickým i světovým. Daný stereotyp je typický pro vývoj uplynulých tří desetiletí, kdy newyorská scéna nabývá stále větší relevanci a marginalizuje kdysi silná jazzová centra (včetně Západního pobřeží). Změnu ve vnímání SF JAZZ přinesl rok 2004, kdy vznikla All Stars skupina SF JAZZ Collective.
Zaměření ansámblu vychází z neoklasického konceptu, ale přístup k historickému materiálu je odlišný od postupů používaných v JALC a je vůči „marsalisovské metodě“ nepřímou polemikou. „Kolektiv“ se schází jednou do roka na dva měsíce vždy v pozměněném obsazení a po několikatýdenním cvičení cestuje na americké a evropské turné. Jednotlivé koncerty jsou nahrávány a vycházejí z nich kompilace.
Od roku 2004 SF JAZZ Collective postupně vydal 7 alb, která jsou věnována vždy primárně kompozicím vybrané osobnosti: Ornette Coleman (2004), John Coltrane (2005), Herbie Hancock (2006), Thelonious Monk (2007), Wayne Shorter (2008), či McCoy Tyner (2009). K základním skladbám protagonistů se přidávají původní kompozice zúčastněných hudebníků. Mezinárodní charakter akcentuje i koncept obsazení. V letošním silverovském projektu sice všichni hudebníci momentálně působí v USA (kde většinou přišli studovat na Berklee College), ale se svou domácí scénou udržují čilý kontakt a zůstávají její součástí; jsou tu tak zastoupeny Portoriko (Zenón), Nový Zéland (Penman), Izrael (Cohen) i Venezuela (Simon).
V případě recenzované desky všechny (i nově složené) skladby akceptují v různorodé míře a v různorodých podobách silverovskou inspiraci. Dva příklady za všechny: skladba Avishaie Cohena (není příbuzný se jmenovcem, kontrabasistou) má název Suite for Ward Martin Tavares. Útržkovitě v ní zazní a záhy jsou opuštěny fragmenty typicky silverovských postupů a k dešifrování dedikace je třeba vědět, že Silver se původně jmenoval Horace Ward Martin Tavares Silva. Robin Eubanks ve své skladbě More Than Meets the Ear je příkladem jednak hudební návaznosti na silverovský sound (hardbopové frázování trubky a tenorsaxofonu), ale i jeho rozvinutí do nečekaných soudobých souvislostí. Zaujme proměna nálad a inovativní asymetrické akcentování a uplatnění střídavých meter. Přítomnost Eubankse naznačila, že koncept „kolektivu“ v mnohém připomíná různé formace Davea Hollanda; zejména podobný je koncept nečekaných střídání nálad uvnitř skladby, využívání lichých meter i charakteristický sound dechů s vibrafonem.
Ze Silverových skladeb je na snímku uvedeno osm kusů a časové rozpětí jejich vzniku je 1956 (Señor Blues) až 1996 (The Lady from Johannesburg). Když je řeč o repertoáru: je dost zvláštní, že při výběru hráči opomenuli období 1953-55, kdy Silverův vliv na vznik hard bopu a soul jazzu byl nejevidentnější (Nica‘s Dream, Opus de Funk, Doodlin‘, The Preacher aj.) a na druhé straně se do výběru dostaly málo známé skladby. Při všech invenčních aranžérských postupech zůstává jednotící myšlenkou dokumentování postupů raného hard bopu a jeho nenásilné aplikace do současné podoby jazzu.
Zvláštní (možná neuvědomělý) důraz kladli aranžéři na zvýraznění Silverova vztahu k hudbě Kapverdských ostrovů a to skrze jeho otce, který odtud pocházel. V této souvislosti vyšla zvlášť zdařile úprava Edwarda Simona Song For My Father, kterou rytmicky pozměnil (do 7/4 metra) a vytvořil též prostor pro strhující tenorsaxofonové sólo Marka Turnera. Ve spleti různých stylizací potěšil Stefon Harris tím, že v Cape Verdean Blues zachoval snad nejvěrněji ze všech úprav atmosféru originálu a vnesl do něj jedno z nejlepších sól kompilace. Trojdiskový komplet není titulem, ke kterému by se posluchač často vracel. Kvantitu nabídnuté hudby můžeme pociťovat již za hranicí vnímatelnosti a pokud se posluchač rozhodne vyslechnout celou nabídku, při vší rozmanitosti a invenci se dostaví nuda. Každopádně však v rámci množících se institucionálních projektů SF JAZZ Collective ukazuje cestu, jak historii nenásilně spojit s inovací bez muzejní piety. Navíc okteto shromáždilo skvělé hudebníky a každý z nich se projevil jako kompetentní instrumentalista, skladatel i aranžér. Jsou to osobnosti, na které se v této hudbě spoléhá, když se mluví o její budoucnosti.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/12