28.4.2009 | Autor: Marc Niubò

(G. F. Händel – Mesiáš, Izrael v Egyptě, Rodelinda, Radamisto, Muzio Scevola)

Russell Oberlin – kontratenor, Baroque Chamber Orchestra, Thomas Dunn. Produkce: I. Horowitz. Text: A, N, F. Nahráno: neuvedeno. Vydáno: 1959. TT: 47:43. ADD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6541 (Universal Music).

Není reedice jako reedice. Mezi čistě komerčními travestiemi a výběry „z toho nejlepšího“ lze najít i nová vydání „rozebraných“ titulů anebo dávno zapomenuté snímky jedinečných hudebně-historických hodnot. Spíše tu druhou stránku bych akcentoval u předkládané nahrávky Händelových árií v podání amerického kontratenoristy Russella Oberlina. Tento zpěvák patřil (spolu s Alfredem Dellerem) v 50. a 60. letech uplynulého století k „otcům obnovitelům“ kontratenorového zpívání coby sólového oboru. Dlouhohrající desku s Händlovými oratorními a operními áriemi vydal Oberlin koncem 50. let a vytvořil tak základ dlouhé tradice – od té doby téměř každý kontratenorista s většími aspiracemi sáhl po Händelovi jako vděčném dodavateli sólového repertoáru. (Průvodní komentář je vzhledem k těmto všem souvislostem nevhodně poddimenzovaný, zvídavější posluchač bude muset o Oberlinovi hodně pátrat na internetu a v knihovnách). Srovnání se současností, které tento snímek nutně evokuje, je rozhodně zajímavé a velmi poučné. V první řadě zaujme Oberlinův hlas. Jeho barva, naprosto se lišící od většiny dnes známých kontratenorových hlasů, je velmi blízká světlejšímu ženskému altu – nezkušený posluchač rozdíl patrně nezaznamená. Tento pocit ještě zesiluje i celkový vokální projev: pečlivá artikulace, vokalizace, vedení hlasu i celkový výraz mají charakteristické znaky operního belcanta, jak se tradovalo asi do 60. let 20. století. Oberlinovu interpretaci proto lze označit za velmi klasickou, a to jak z hlediska vysokého stupně dokonalosti v rovině technické, tak z hlediska „racionálního“ tlumočení vlastní hudby. To je samozřejmě v souladu s dobovým pohledem na barokní hudbu, zvláště první poloviny 18. století, interpretovanou jako sice bohatě profilovaný nicméně mramorový monument. Tomu odpovídá i hra orchestru s kontrasty v dynamice a základní artikulaci, ale typicky dobově nadosobní, agogicky strojové a hutné. Jestliže anglické oratorní árie dostávají jistou naléhavost Oberlinovou skvělou výslovností, výrazově jsou o trochu rozmanitější – byť s anglosaskými přídechy – árie italské. Výrazová rovina ale asi zároveň přesvědčí nejvíce posluchačů o pokroku, kterého bylo v interpretaci staré hudby od dob Oberlinových dosaženo. Přesto však je na jeho nahrávce stále co obdivovat a o čem přemýšlet. Neměla by proto uniknout nejen milovníkům klasického zpěvu, ale ani těm, kteří se zajímají o cesty interpretace staré hudby.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/02