26.10.2004 | Autor: Luboš Stehlík

Virgin Classics / EMI (61:19)
Mexický tenorista Rolando Villazón (1972) vstoupil mezi operní elitu teprve nedávno. V roce 1999 zvítězil v Concorso Operalia de Plácido Domingo a poměrně brzy poté debutoval jako Des Grieux v Ženevě. Úspěchy už slavil například v Berlíně, New Yorku, Glyndebourne a Covent Garden. Jeho hlas je svým způsobem zvláštní. Drží se sice svojí lyrické parkety, ale jeho tmavý hlas (občas až barytonálně zabarvený) je pro daný repertoár překvapivě dramatický. Jeho repertoár je pestrý, dokonce možná až příliš široký, což nemusí být pro jeho budoucnost šťastné: od Nápoje lásky ke Carmen, od Monteverdiho a Mozarta po Wagnera. Je přirozené, že jej těžko uslyšíte v Rossinim. Na to je jeho hlas už hodně těžký.
Svoje debutové album u Virgin Classics věnoval hudbě, kterou má rád, která mu pocitově sedí a se kterou sklízí po světě úspěchy. Vedle lyrického Nemorina z Donizettiho Nápoje lásky se nebojí vystřihnout Macduffa z Verdiho Macbetha, Mascagniho Fritz konkuruje Mariovi Cavaradossimu z Toscy. Nároky skladatelů zvládá až na několik vysokých tónů úspěšně. Dívám-li se na album z českého mikrokosmu, pak je Rolando Villazón obr, z pohledu tenorových legend 20. století bych byl skromnější a dodal bych - za pět let uvidíme, jestli naplní naděje, které do něho operní intendanti a jeho nahrávací firma vkládají.


nahráli: Rolando Villazon - tenor, Münchner Rundfunkorchester, Marcello Viotti
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/10