(Bodorová, Lukáš, Fišer, Mácha – Concertos)
Jakub Sedláček, Jakub Junek, Pavla Franců, Veronika Vostrá, Vítěslav Ochman – housle, Jitka Hosprová, Tomáš Hanousek – viola, Helena Matyášová – violoncello, Marek Štilec – dirigent. Produkce: Jiří Štilec. Text: A, Č. Nahráno: 11/2007 a 3/2008, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2008. TT: 64:04. DDD, 1 CD ArcoDiva UP 0100-2 131.
CD skladatelské skupiny Quattro z dílny ArcoDiva snad až záměrně vybralo ty nejméně zdařilé skladby uvedených tvůrců. Nepřetržitému sledu pře-laskavých harmonií Concerta dei fiori pro housle a smyčce Sylvie Bodorové fatálně chybí nápad, jako by šlo o lekci školského kontrapunktu s nějakou tou modální příkrasou. Skladatelčino Bern Concerto „Silberworke“ pro housle, violu a smyčce zase působí, jako by někdo ze symfonické partitury vyňal smyčce, a takto – bez dechových a bicích nástrojů – skladbu provedl. Kompozice Otmara Máchy Panna čistá se odvíjí v mírně rezervovaném lyrismu, více poslušně než zajímavě, a i přes občasnou souzvukovou pikanterii je dojem z hudby spíše sterilní. Byť se jeví obnažená nápodoba Šostakovičovy melodiky omšelá, nelze Zdeňku Lukášovi v Concertu grossu op. 36 upřít alespoň jistý „drive“ a přitažlivost. Konečně jsem měl dojem, že slyším hudbu, která svou látku rozvíjí posedle, se zaujetím a ne s přikrčenou laskavostí. Dies Natalis pro housle a smyčce je naopak spíše nechtěným dokladem pozdní nekritičnosti svého autora, která naštěstí neinfikovala spontánní muzikalitu. Proč bylo vybráno z díla Luboše Fišera právě obhroublé Amoroso , vědí bozi! V rámci dramaturgie jde snad až o záměrné harakiri – v rumu namočená třešnička na zvětralém dortu, ve kterém se jaksi šidilo na surovinách. Co však je nutné vyzdvihnout, je úsilí Marka Štilce , který se na tvorbě CD podílel nejen jako dirigent, ale též producent a patrně i autor sleeve note. I výkony hudebníků jsou na úrovni, byť je slyšet, že gros ansámblu je stále jednou nohou ve škole. Rád bych na závěr napsal cosi o tom, že z obsahu CD je slyšet naše bohatá hudební tradice a český melos. Bohužel, česká kompoziční škola jako by zaspala jedno století, ve kterém okolní svět dýchal svobodnou zvukovostí, neotřelým rytmem, barvou a vším tím, co je na kompaktu utopeno v návalu škroupovské instrumentace. A tak se na prahu nového milénia stále setkáváme s unavenou, tlustě znějící hudbou bez radosti, tvrdící nám, že krása je kvintakordy podpíraná melodie. Dokud bude toto hledí pro současné české autory koulí na noze, bránící kritické sebereflexi, nepřekročí jejich hudba stěny muzea.
Body: 2 z 6
