24.2.2002 | Autor: Michal Rataj

Deutsche Grammophon / Universal Music (67:37)
Osobnost i hudba Petera Liebersona jsou u nás prakticky neznámé a to i přesto, že tento americký autor střední generace (*1946) se pohybuje na výsluní americké soudobé hudební scény již více než 15 let. Po studiích na Kolumbijské univerzitě u Miltona Babbitta, Donalda Martina a dalších a působení na Harvardu se od roku 1994 věnuje výhradně kompozici. Vedle klasického hudebního vzdělání poznamenalo vývoj jeho kompozičního myšlení rovněž studium u tibetského budhistického mistra Chögyama Trungpy, které se silně promítlo mimo jiné do formování rytmické složky řady Liebersonových skladeb (zde zejména Drala a Raising the Gaze). Právě čtyřvětá symfonická skladba Drala zajistila v roce 1986 autorovi poprvé širší renomé a další objednávky, a tudíž i větší možnosti samostatné kompoziční práce. Další titul edice 20/21 je pak v biografickém kontextu Liebersonovy tvorby jakousi hudební monografií, chronologickým průřezem, který nám (ve špičkové interpretaci) umožňuje sledovat vývoj a proměny hudebního myšlení. Právě v tom lze spatřovat největší přínos tohoto alba.
Pořadí skladeb na CD sice přímo nekoresponduje se zmíněnou chronologicko-hudebně biografickou dramaturgickou linií, díky "chronologickému" autorskému komentáři však lze celkem přehledně tuto linii sledovat. Nejranější skladbou je Koncert pro čtyři skupiny nástrojů z roku 1973 - první autorova komorní skladba. Stejně jako Accordance (1976), Three Songs (1981), Ziji (1987) a zmíněná Raising the Gaze (1988) jsou předvedeny v interpretaci dnes již světově renomovaného Asko Ensemble. Koncert, jakési "zmnožené concerto grosso", klade nároky zejména na precizní artikulaci a jasné barevné odlišené instrumentálních skupin (fl, ob, cl - vno, vla - fg, vcl, cb - pno, hp). V režii těchto čtyř minisouborů se odehrává jakýsi strukturální souboj, který je na nahrávce významně podpořen zřetelným stereofonním rozmístěním, a tudíž prostorovým umocněním této ansámblové diferenciace.
Accordance rezignuje do značné míry na punktualistickou sazbu předchozí skladby a odehrává se více v rovině témbru a homogenní orchestrace hlasů. Prakticky identické obsazení je zde artikulováno ve zcela jiném světle a odráží tak zcela jinou (respektive mladší) polohu Liebersonovy estetiky.
Tři písně (na texty Douglase Penicka), Ziji a Raising the Gaze jsou de facto sérií hudebních miniatur. Velmi koncentrovaná hudební sazba zacílená především na detail - ať už harmonický, či témbrový - odpovídá Liebersonovu konceptu jednovětých skladeb jakožto jednolité imaginace či vizualizace. Asko zde tak reaguje především v rovině precizní artikulace jednotlivých strukturálních detailů - založení makroformy tedy vyvěrá především z řetězení drobných úseků, detailů.
Jak symfonické Drala a Fire, tak i Free and Easy Wanderer pro komorní orchestr, evokují díky své sazbě spíše větší homogenní formu, než tomu bylo v případě komorních skladeb. První z nich je "cyklickou výjimkou" z Liebersonovy tvorby, přesto autor zcela nerezignoval na miniaturní formát jednotlivých vět. Čtyřminutový Fire dává rovněž tušit, že je pouze součástí většího počtu vět - totiž cyklu pojednávajícím pět tibetských elementů (země, voda, oheň, vzduch a prostor). V kontextu alba se jedná o jedinou kompozici, která - právě díky vytržení ze zamýšleného významového kontextu - zcela neuspokojuje.
Poslední jmenovanou skladbu jako jedinou hraje slavná London Sinfonietta. Oproti interpretaci Asko Ensemble lze vycítit větší dávku ansámblové soudržnosti, a to zejména v rovině celkové barevné homogenity souboru.
Za nejvíce působivé a nový zážitek zprostředkující lze označit především komorní skladby. Velmi koncentrovaný Liebersonův jazyk je pečlivě artikulován interpretační drobnokresbou a rovněž adekvátním zvukovým obrazem zaměřeným na prostorový detail. V tomto smyslu lze snad chápat - ovšem vedle samotné dramaturgie - největší přínos alba.


nahráli: Rosemary Hardy - soprán (4), The Cleveland Orchestra (1, 7), Asko Ensemble (2-6), London Sinfonietta (8), Oliver Knussen
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/02