28.6.2005 | Autor: Jan Beránek

Hevhetia (74:00)
Pavel J. Ryba - baskytara, Mike Stern - kytara, Petr A. Venkrbec - alt saxofon, Jiří Kollman - perkuse, Mikoláš Nop - bicí. Vydáno 2004. TT: 74:00. 1 CD Hevhetia HV 0008-2-331.

Teprve s pomocí elektronické korespondence s ochotným a sdílným leaderem, virtuosem na elektrickou bezpražcovou basu Pavlem J. Rybou jsem se dobral podrobnějších informací o jeho novém projektu s Mikem Sternem. Z větší části kutnohorští hudebníci, působící už drahně let v Praze, k tomu americký host na anglicky popsaném slovenském cédéčku, to je koktejl, jaký tu dlouho nebyl.
Paralela Jaco Pastorius-Pavel J. Ryba není nikterak přitažená za vlasy. Dokonce bych vedle sebe položil toto album a podivuhodnou desku Joni Mitchell, nazvanou lakonicky Mingus. Na obou se měli podle původního plánu podílet jiní hudebníci (zde Emil Viklický a Zdeněk Sarka Dvořák!) a také těžko odhadnout, jaký by byl výsledek dle počátečního záměru. Vedle Ryby a Sterna nakonec zůstali altsaxofonista Petr Venkrbec, bubeník Mikoláš Nop a perkusista Jiří Kollman. Všichni tvoří jednolitý celek, Stern je na své výslovné přání uveden jako řadový sideman a spolupracuje vzorně. Album je určeno především basistům, kteří nejlépe ocení Rybovu techniku a mohou je chápat jako vzorník možností nástroje, případně blednout závistí. Obě převzaté skladby, úvodní Tough Talk a Straight No Chaser, vyvolávají vzpomínku na freejazzové trio Jiřího Stivína kolem roku 1970. Dalších sedm napsal Ryba. Závěrečná třetina disku graduje hlavně díky Sternovi, a teprve zde přestávám mít pocit, že méně by bylo více. Předchozím číslům by totiž prospělo méně exhibic a kratší stopáž. Poslouchat Monkovu dvanáctku v F dur o 40 slokách je přece jen dosti fádní.
Je však docela možné, že jsem nepochopil záměr leadera, v našich měřítkách zcela bezkonkurenčního hráče.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/04