15.11.2010 | Autor: Igor Wasserberger

Pavel J. Ryba – kontrabas, Dean Brown – kytara, zpěv, Petr Valášek – basový klarinet, zpěv, Milan Krajíc – saxofony, Mikoláš Nop – bicí. Vydáno 2009. 1 CD + 1 DVD Hevhetia HV0037/0038-2-331.

Všestranně aktivní Hevhetia nabízí záznam vystoupení „Fishmenů“ v olomouckém klubu Jazz Tibet, a to na CD (6 skladeb) a DVD (všechny nahrávky z CD + další tři). Tento luxusní ediční čin zachycuje formaci, která má na jedné straně na svém poli unikátní celosvětové úspěchy; dosahuje skvělého umístění v různorodých anketách a spolupracuje s výraznými osobnostmi okruhu fusion. Na Tour 2008 tento rozměr podtrhuje kytarista Dean Brown a jeho začlenění do bandu je funkční a přirozené. V domácím hudebním prostředí „rybáři“ mají sice své nadšené obecenstvo, ale v jazzu v užším smyslu jsou spíše zdvořile, s uznáním, ale s jistým odstupem, bráni na vědomí. Příčina je přímo v typu hudby, kterou „český Pastorius“ reprezentuje.
Funk a fusion 70. let vyvolal svého času euforii, kterou sdílely nejlepší postavy jazzu. Ale i v době aktuální konjunktury ji převážná většina protagonistů (např. Shorter, Hancock, McLaughlin, Corea, Vitouš aj.) nepovažovala za jediné východisko své hudební exprese. Později tento směr opouštěli, a to navzdory přetrvávajícím komerčním tlakům v jeho prospěch. Spojení jazzu a rocku (a jiných vlivů) si nadále udržuje velkou oblibu obecenstva, jež je využívaná a zneužívána pořadateli některých jazzových akcí natolik, že mnohé festivaly pod nálepkou jazzu prezentují různé podoby jazz rocku přednostně a dominantně.
Jazzoví specialisté zpravidla nic zásadního proti tomuto typu hudby nemají, jenom správně považují daný model za statický, roky se posunující blíž ke sféře populární kultury; reprezentuje něco, k čemu není nutné se „proposlouchat“ a co následně posluchačovo vcítění odměňuje. Na druhé straně z hlediska vnitřních požadavků daného žánru je v recenzované formaci co obdivovat. Především rytmika Ryba-Nop zní spíše americky než evropsky a právě ona je základem, pro který lidé ze sféry pop music o spolupráci s The Fish Men tolik stojí. Dále k fascinujícím momentům patří leaderova sóla. Kromě Brownových improvizací jedině Ryba dokáže vytvořit napětí a zaujmout i na delší ploše. Ostatní sólisté jsou sice skvěle technicky disponovaní hudebníci, ale posluchač má pocit, že jim byl dán příliš velký prostor. Zvláštní kladnou zmínku si zasluhuje basový klarinet Petra Valáška, který z produkce v druhém plánu dělá poctu Benniemu Maupinovi a zároveň naznačuje základní východiska Fishmenů (Davis začátku 70. let a Headhunters). Zvlášť působivá je Valáškova skladba Haven’t Got It Yet, která v orgiastickém prostředí kontrastně navozuje podmanivou baladickou atmosféru.
Ve srovnání s CD se při sledování DVD výhrady zmenšují. Atmosféra vystoupení (včetně prostřihů na nadšené pohledy a „odvaz“ pohledných slečen) navodí kouzlo daného okamžiku, který zasáhne i jinak hudebně orientované posluchače. Informaci o jazzovém potenciálu skupiny přináší Monkova Straight No Chaser (pouze na DVD) pojatá jako jamová dvanáctka s typickými rekvizitami včetně průměrného scatu a kompetentních (ne strhujících) sól. Samotný Ryba tu až překvapivě dokonale swinguje, na druhé straně Nopovi je jazzový koncept dost cizí. A to navzdory tomu, že ve „své“ hudbě je skvělý.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/12