2.7.2011 | Autor: Igor Wasserberger

Klaudius Kováč – piano, Robert Ragan – kontrabas, Peter Solárik – bicí. Nahráno: Radio Katowice Studio, 21. – 22. ledna 2010. Vydáno 2010. TT: 47:25. 1 CD BCD Records 5906881 885253.

Je několik důvodů, proč si album zaslouží vysoký počet hvězdiček, a tyto jsou jednak vnitřně hudební, ale i vnější a subjektivně emociální. Klíč k pochopení nabízí Piotr Baron v rozhovoru pro časopis Hudobný život (10/2010), kde z formací slovenské scény vyzdvihl především NBS Trio, které popsal takto: „Tato kapela je pevně ukotvená v tom nejčistším idiomu jazzového mainstreamu, podobně jako tria Reda Garlanda, Wyntona Kellyho či Billa Evanse.“ Dále Baron podotkl, že trio by mohlo hrát třeba týden v newyorském klubu Village Vanguard a nikdo by si nevšimnul, že to není domácí skupina. Při pohledu na historický „příběh“ slovenského jazzu je fascinující, že trio je s nadšením přijímáno v jazzově natolik vyspělé krajině jakou je Polsko (kde také deska vyšla).
NBS (Nothing But Swing) Trio vzniklo v roce 1999 v Banské Bystrici a od začátku hraje v nezměněném obsazení. Název skupiny je zároveň jejím mottem. Skupinu nechávají chladné přesahy a crossover; ve své swingující hudbě absorbuje hudební podněty jazzové historie a to impozantně tvořivým způsobem. Ústřední sólista Klaudius Kováč vychází z obdobného zázemí jako např. Najponk, ale jeho přístup k inspiračním zdrojům je diametrálně odlišný, a přitom oba koncepty zasluhují respekt a uznání. A zároveň: oba jsou na české scéně nedoceněni. Poláci, kteří jsou po desetiletí saturováni hudebníky vždy aktuálního zaměření, nepovažují tuto aktuálnost za hodnotu samu o sobě a inklinují k posuzování hudby dle vnitřních kritérií toho kterého jazzového směru.
Navzdory mnohým světově proslulým projektům věnovaným Komedově hudbě (připomeňme zejména Stańkovy a Urbaniakovy) se nápad realizovat desku s jeho kompozicemi ukázal být šťastný. Komedova témata doposud neztratila na přitažlivosti a jejich reinterpretace je zajímavou výzvou. Kováč se ve svých stylizacích nesnaží Komedův odkaz aktualizovat a dovyprávět.
Pokud Komedu kdysi označovali za průkopníka evropského jazzu a tvůrce jeho slovanské a nordické podoby, v současnosti jeho skladby tuto odlišnost ztratily a pociťujeme je jako součást mainstreamové podoby globálního jazzu. To, co kdysi znělo jako zvláštnost, je dnes obecně přijímáno. Unikátní je však emocionální náboj a interpretace tria NBS jej znásobuje. Kováčovy reharmonizace a celkový koncept je v logice 60. a 70. let (linie Evans-Corea), ale zároveň daný koncept ani v současnosti není nijak zastaralý. Navíc Kováč logicky navazuje na své slovenské předchůdce (Ladislav Gerhardt, Ján Hajnal a Gabriel Jonáš), a přitom právě on získal mezinárodní ohlas, jakého se jim z různých důvodů nedostalo.
Trio je dokonale sehrané; roky společného hraní vypěstovaly v jeho členech přímo telepatické porozumění. Nejzdařilejší jsou v jejich podání zejména filmové melodie jako Typish Jazz (z Passendorferova filmu Wyrok), Kolysanka a Rosmary‘s Baby (obě Polański: Rosmary‘s Baby) a pro pamětníky slovenského jazzu 60. let má zvláštní význam krásná balada Ballad For Bernt (Polański: Nůž ve vodě), kterou Rosengren hrával v roce 1964 denně během svého šestitýdenního „zázračného“ bratislavského angažmá. V tom roce nikdo nemohl tušit, že se dnes o desce slovenské formace v časopise Jazz Forum (v nadšené recenzi Ryszarda Borovského) napíše, že je to „jedna z nejlepších komedovských desek, které doposud vyšly“.
A s tímto názorem je možné souhlasit.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/03