22.3.2011 | Autor: Roland Kánik

Marcel Bárta – tenor a soprán saxofon, Jiří Šimek – elektrická kytara, efekty, Jakub Zitko – Fender Rhodes, hammond organ, syntezátor, samply, Jakub Vejnar – baskytara, Roman Vícha – bicí, perkuse. Nahráno: 12/2009, Studio Svárov. Vydáno 2010. TT: 57:13. 1 CD Animal Music ANI-021-2 (distribuce Panther).

Vydávat debutové album po desetileté existenci kapely nebývá častým scénářem. V případě skupiny Muff to však není až takové překvapení, hlavně když si uvědomíme spletité hudební cesty jejích představitelů. Saxofonista Marcel Bárta je mimo jiné ústřední postavou slavnějšího Vertigo Quintetu, klávesista Jakub Zitko šéfuje neméně populárnímu mini-orchestru NUO, ostatní členové taktéž účinkují ve vícerých jazzových i popových formacích. Kvůli takové autorské i interpretační hyperaktivitě byl projekt Muff několik let hybernovaný, ale nerozpadl se. Jeho aktuální formu zachycuje stejnojmenné první album.
Hudební svět Muffu osciluje mezi dvěma póly. Na jedné straně vychází z jazzového jazyka, jeho harmonické komplexnosti, principu (volné) improvizace, živé interakce, jakož i jisté strukturální ustálenosti. Na druhé straně je nepředvídatelný svět fusion se širokými žánrovými přesahy (rock, groove, ambient), zvukovou alchymií (sampling, processing) i svébytnými kompozičními postupy (koláž, střih). Někdy se hudba víc přikloní k jedné, či druhé straně, jindy nachází zajímavé průniky na „území nikoho“. Muff tento svůj amalgám servíruje s pořádnou dávkou živočišného drivu. Místy mám pocit, že dvojrozměrnost záznamu nemůže dokonale vystihnout energii, která z hudby tryská. Navzdory velkému množství elektroniky je totiž hudba Muff živá, není to žádné postprodukční puzzle.
Pokud bychom hledali nezpochybnitelnou autoritu, na kterou může umělec v tomto žánrovém teritoriu odkázat, dříve nebo později přijdeme k Milesu Davisovi a jeho ranému elektrickému období. Muff, jak se na ostřílené jazzmany patří, se k tomuto prameni s úctou přiznávají ve skladbě Miles – vintage zvukovým designem, či hypnoticky valícím se groovem. Našli bychom i nepřímou inspiraci triem Medeski Martin & Wood, či Elastic Bandem Joshuy Redmana (Ufofka, Libanon). Zatímco skladby Jakuba Zitka či kytaristy Jiřího Šimka inklinují zvukem i postupy spíše ke crossoveru (Plastic People, Zappeling), Marcel Bárta se nedokáže vzdálit od svého známého rukopisu. Na jedné straně to svědčí o jisté skladatelské integritě, na straně druhé je to asi jediné úskalí této nahrávky. V jistých momentech (Here And There, Strange Town, Limbus) zní totiž Muff jako Vertigo Quintet, jenom v elektroničtější podobě. Toto je však symptomatické pro současnou mladou českou scénu – příliš mnoho projektů v podstatě s týmiž hudebníky.
Jak už bylo naznačeno výše, největší síla Muffu tkví v živých vystoupeních. Debutový snímek je však více než vydařenou sondou do jejich hudebního světa. Miles Davis věděl, že jazz musí jít s dobou, a Muff to vědí také.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/08