15.5.2002 | Autor: Michal Nejtek

Deutsche Grammophon / Universal Music (79:48)
Živě pořízená nahrávka recitálu Mischy Maiského a Marthy Argerich vychází jako připomínka a zároveň oslava jejich pětadvacetileté umělecké spolupráce. Program recitálu je totožný jako na jejich první společné nahrávce (sonáty Francka a Debussyho) a je doplněn o dvě díla Fryderyka Chopina.
Nemá zřejmě smysl pouštět se do hlubší analýzy interpretačního mistrovství obou umělců. Nahrávka nikterak nevybočuje z řady fascinujících počinů dua, je další oslavou hudební virtuozity a spontaneity. I volba repertoáru (vrcholné romantické kusy + quasiromantický Debussy) je dokladem toho, co bychom mohli nazvat "romantický interpretační názor". První dojem z poslechu nahrávky je pocit neustálé exaltovanosti. Skutečně klidných ploch bez nějaké hudební gradace je na CD minimum. Tón Maiského cella se chvěje vibratem i v těch nejtišších pasážích a překypuje napětím, Argerich pak doprovází citlivě a s maximálním porozuměním. Oba jsou spolu samozřejmě hudebně naprosto sžiti, takže hudební proud v jejich podání plyne naprosto přirozeně a bez komplikací.
Těžiště nahrávky je v rozměrných sonátách Fryderyka Chopina a Césara Francka. Chopinova Sonáta g moll pro violoncello a klavír op. 65 je vlastně poslední skladatelovou velkou skladbou. Maisky a Argerich geniálně soucítí v dynamice a frázování, v první větě krásně odstiňují přechody mezi tématickými oddíly. Původně houslová Sonáta A dur Césara Francka je výrazově přímo úchvatná, zatímco Sonáta d moll pro violoncello a klavír Clauda Debussyho je podána spíše virtuózně. Jako přídavek zazní Chopinova raná Polonaise brillante op. 3.
Na závěr několik málo kritických připomínek: zvláště v úvodu Chopina je klavír podstatně silnější než cello (to je však dáno zřejmě spíše hustou klavírní fakturou v kombinaci s nižším cellovým rejstříkem) a například ve čtvrté větě Francka je Maisky občas intonačně nepřesný. Ovšem výrazově nepřekonatelný.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/05