8.10.2009 | Autor: Daniel Konrád

Miroslav Vitouš – kontrabas, Franco Ambrosetti – trubka, Gary Campbell – tenorsaxofon, Gerald Cleaver – bicí, Michel Portal – basklarinet. Vydáno 2009. TT: 46:82. 1CD ECM Records ECM 2073 (distribuce 2HP Production).

Nejdříve na pražské konzervatoři pod patronem Františkem Poštou studoval, jak přistupovat ke kontrabasu jako sólovému nástroji. Tohle dědictví následně prohloubil v Americe, kde krátce po svém příchodu stál u zrodu zcela zásadní kapely v dějinách jazzové historie, Weather Reportu. A o několik let později se s ní rozešel, protože v jejím nadcházejícím funkovém období neviděl prostor pro rozmanitější a individuálnější hru svého nástroje.
Byť od té doby uplynulo mnoho vody, všechny ty čtyři dekády staré události jako by ožívaly na novém albu kontrabasisty Miroslava Vitouše, tajuplně nazvaném Remembering Weather Report. Nevzniklo však proto, že by Vitouš po nedávné smrti Joe Zawinula, ústřední postavy bandu, nakonec ve vztahu k minulosti pookřál; jeho kvarteto totiž nehraje skladby z pera členů Weather Reportu, jen si vzal za výchozí bod způsob, kterým kapela za Vitoušova působení fungovala. Tedy s rovnocennými party pro všechny nástroje a s jejich velmi častými dialogy.
Sestavu lemují dva dechy: špičkový švýcarský trumpetista Franco Ambrosetti, v šedesátých letech partner George Gruntze, o dekádu později třeba Dextera Gordona, dále kdysi bebopový saxofonista i učitel improvizace Gary Campbell a také detroitský bubeník Gerald Cleaver, toliko oba již muzikanti z Vitoušova předchozího alba Universal Syncopations II. Cleaver má za sebou četné zkušenosti z hraní rytmicky nevázanější muziky a zároveň vztah ke klasické hudbě, tedy oboru, v němž zase exceluje zde hostující klarinetista Michel Portal, jindy spoluhráč Johna Surmana, Joachima Kühna anebo interpret skladeb Pierra Bouleze. A mezi tím vším hřmí Vitoušův kontrabas s úderností a silou téměř dechového nástroje, na čemž má podíl jistě i fakt, že deska byla nahrána ve Vitoušových italských Syncopations Studios, ale nejpatrnější je to v četných pasážích, jimiž se kontrabasista po letech vrátil ke hře smyčcem. Jeho arco je vyšlechtěné a natolik mocné, že v souzvuku s dechovou sekcí evokuje sílu celého orchestru.
Společný hudební jazyk sestavy posluchač nejsnáze pochopí na dvou úvodních kompozicích: Variacích na Waynea Shortera, v nichž improvizace koření z citovaného tématu Nefertiti, a Variacích na Lonely Woman neboli kombinaci motivu saxofonisty Ornetta Colemana s umně protkanými výseky z Dvořákova Larga. Ostatně jejich výběr patrně nebude náhodný: Colemanova původní nahrávka skladby se nesla na výrazných a přitom improvizovaných basových figurách Charlieho Hadena, zatímco na Davisově verzi Nefertiti bylo zase slyšet velmi volné hraní basisty Rona Cartera. Vitouš jako by svou hrou na tento odkaz letmo navazoval a ze způsobu, kterým se jeho kontrabas proplétá skrze složité melodické vzorce a gradující party ostatních spoluhráčů, je pro změnu zřejmá jeho úcta ke Scottu LaFarovi, muži, jehož spolupráce s pianistou Billem Evansem hrála v pomyslných dějinách osvobození basy zcela zásadní roli.
Ovšem ve Vzpomínkách na Weather Report zdaleka nejde jen o kontrabas, protože se stejnou mírou svobody vyjádření a podílu na celkovém zvuku účinkuje excelující Cleaver; je to zkrátka muzika, ve které rytmická sekce funguje nezávisle a docela jinak, než bývá zvykem. A těžiště toho celého tkví právě v okamžitém a většinou společném rozvíjení nápadů, které v náznacích zřejmě existují v notách, jindy však přichází náhle a nečekaně. Vitoušova skupina jednoduše stírá rozdíly mezi improvizací a kompozicí tím nejlepším možným způsobem. Na cestě se ještě suitou Semina stihne vyjádřit k Zawinulově vztahu k evropské klasice, v kompozici When Dvořák Meets Miles rozvine slovanskou melodiku a v duu Surfing With Michel zase kontrabas s basklarinetem zapředou přímočarý a nápaditý soutok dvou hlasů. Celé to padá z mimořádných hudebních výšek a nenechává na pochybách, že jde o setkání špičkových muzikantů s nebývalým citem pro hudbu a odvahou pouštět se do okamžitých dobrodružství. Samo o sobě to dělá mimořádně dobrou desku. Ale v kontextu Vitoušovy předchozí tvorby je patrné, že jde navíc o rozvíjení něčeho, čím se kontrabasista intenzivně zabývá celou svoji kariéru. Že se mu to ještě povedlo takto lehce a objevně spojit s odkazem původního Weather Reportu je už malý zázrak. A zároveň bezmála geniální způsob, jak se za celou tou ohnivou dobou zpětně ohlédnout.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/10