27.5.2009 | Autor: Vlasta Reittererová

Ballet Lausanne. Režie: Maurice Béjart. Text: není. Nahráno: Théâtre du Métropole de Lausanne, 26. a 27. 4. 2005. Vydáno: 2006. TT: 104:00. Obraz. formát: 16/9 compatible 4/3. Zvuk. formát: 5.1. Dolby Digital, 5.1 DTS. 1 DVD Universal Music France 983 933 0.

Impuls k tanečnímu večeru na písně Jacquese Brela a Barbary poskytl Maurici Béjartovi Brelův film Franz z roku 1971. Ačkoli Belgičan, stal se Jacques Brel (1929 – 1978) představitelem francouzského šansonu par excellence. Brelův filmový debut „Franz“ je poetický příběh o lásce a Brel a Barbara v něm vystupují jako milenci. Barbara, vlastním jménem Monique Serf (1930 – 1997), se narodila v židovské rodině v Paříži. Otec byl z Elsasu a matka pocházela z Oděsy. Životní cesta Serfových s malou Monique zpočátku vedla zeměpisně opačným směrem než cesta Brelova. Z nacisty okupované Francie uprchli do Bruselu, kde Monique začala studovat vážnou hudbu, zpívala písně Edith Piaf a Juliet Greco, později do repertoáru zahrnula také Brela a Georgese Brassense, a teprve v šedesátých letech se odvážila vystoupit s vlastní tvorbou. S Mauricem Béjartem spolupracovala již roku 1967 a roku 1976 hrála v jeho baletním filmu Je suis né à Venise. Brel také zažil prudký vzestup kariéry koncem šedesátých let. Tehdy na sebe upozornil v hlavní roli vlastní adaptace muzikálu Muž z La Mancha v Théâtre des Champs-Elysées. Jak rychle šel nahoru, tak náhle přišla rána v podobě smrtelné diagnózy. Brel nicméně bojoval s rakovinou ještě dalších neuvěřitelných osmnáct let. Béjartova pocta oběma umělcům je nedějovým pohybovým vyprávěním, provázeným jejich písněmi a hlasy a filmovými záběry z jejich vystoupení, sestřihanými a zapojenými tak, jako by představení byli sami přítomni – včetně děkovačky, v níž zve Brel gestem na scénu svou partnerku i tanečníky. Béjart těží z prostředků klasického tance kombinovaného s prvky modern dance a elementy gymnastiky a pantomimy, písně neilustruje, ale nechává se volně inspirovat jejich rytmickou a melodickou linkou, a hlavně svými tanečníky (nicméně by texty dotyčných písní nebyly jako příloha na škodu). Jak říká v připojeném dokumentu – nepřipravuje si choreografické schéma předem, ale vychází ze schopností živého materiálu, výsledný pohybový tvar je společným dílem. Takovým tvárným materiálem je pro něj v choreografii „Brel Barbara“ především ústřední dvojice Elisabeth Ros a Gil Roman. Inspirací, posvěcenou individualitou, byli však i další sólisté Ballet Lausanne: Victor Jimenez, Ruth Miro, Martin Vedel, Luciana Croatto, Denis Vasquez a Keisuke Nasuno a ostatní členové dvaatřicetičlenného souboru.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/02