20.5.2005 | Autor: Michal Nejtek

Accord/Universal Music (59:49)
Dimitri Vassilakis - klavír, Trio Nobis, Octuor de violoncelles de Beauvais, Ensemble Court-circuit, dir. Pierre-André Valade, Ensemble Ictus, dir. Georges-Elie Octors. Produkce: Yann Ollivier. Text: A, F. Nahráno: 12/2002, Espace de projection, IRCAM, Paříž. TT: 59:49. DDD. 1 CD Accord 476 070 - 2 (Universal Music).

Tvorba argentinského skladatele Martina Matalona (*1958, Buenos Aires) je v dobrém slova smyslu multimediální. Jednak vždy počítá s kooperací akustických nástrojů a elektroniky (ať už jako tzv. live electronic nebo při dodatečné úpravě zvuku ve studiu) a jednak je téměř vždy její součástí nějaké jiné médium - prostor, výtvarná instalace, film a podobně.

Z tohoto hlediska musíme hudbu obsaženou na nahrávce vysoce ocenit a zároveň litovat, že si musíme kontext hudebního proudu pouze domýšlet (DVD by určitě neškodilo).

Hned první skladba na disku prozrazuje o autorově estetice víc než dost: Monedas de Hierro (1993) pro deset nástrojů a elektroniku je hudbou k instalaci na téma Borges (pořádanou v Centre Pompidou). Traktace hudební řeči skladby je vlastně poměrně jednoduchá - nejčastěji jediná melodická linka, probíhající v závratném tempu a složitém rytmu tónovým prostorem. Na ní pak navazují její echa, kánony či zachycení jednotlivých tónů v čase. To celé je pak elektronicky upraveno do podoby fantasticky a fantaskně znějící zvukové koláže (místy připomínající Boulezovu tvorbu z osmdesátých let). Problémem je někdy za záplavou oslnivých zvuků rozpoznat hudební strukturu (která by ospravedlnila samostatné fungování skladby). U ostatních skladeb nahrávky tato struktura (a s ní spojený hudební tvar) vystupuje na povrch díky zvýraznění rytmu a jeho ostinátnímu opakování (ligetiovské Dos formas del tiempo pro klavír a ...del matiz al color... pro osm violoncell). Tato tendence je nejpatrnější u zřejmě nejzajímavější skladby disku: Las siete vidas de un gato (1996) pro osm hudebníků a elektroniku je zvukovým doprovodem k Andaluskému psu Luise Buňuela a fascinujícím sledem rytmicky složitých unison a stylizovaných bizarních pochodů, zahraných s neuvěřitelným přehledem (Ensemble Ictus pod vedením Georgese-Elie Octorse).

Dramaturgie nahrávky má gradující tendenci, interpretům není co vytknout a jedinou drobnou vadou je již zmíněná nesamostatnost některých hudebních ploch.




nahráli: Dimitrij Vassilakis - klavír, Trio Nobis, Octuor de violoncelles de Beauvais, Ensemble Court-circuit, dir. Pierre-André Valade, Ensemble Ictus, dir. Georges-Elie Octors
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/03