23.1.2002 | Autor: Ivo Rozehnal

(72:58)
Zájem dirigentů původně specializovaných na dobovou interpretaci baroka a klasicismu se zvolna přesunul na pole romantismu. Sir Roger Norrington byl v této oblasti průkopníkem a jeho nahrávky romantiků vzbudily často rozporuplné reakce. Je proto s podivem, že se jeho nahrávka Beethovenovy Missy Solemnis objevuje až nyní. Pro tuto nahrávku byl Norrigtonův dlouholetý partner London Classical Players nahrazen standardním moderním orchestrem a Schtz Choir dvěma německými rozhlasovými sbory. Pozoruhodné na tom je, že Norrington diriguje orchestr, jemuž dlouhá léta šéfoval Sergiu Celibidache, stojící vlastně na opačném konci interpretačního názorového spektra.
Zajímavé je srovnání s nahrávkami Norringtonových historicky poučených kolegů. S Harnoncourtem má společné použití moderního orchestru, avšak narozdíl od Harnoncourta se spokojil s moderními žesti, které jsou navíc díky zvukové režii poněkud upozaděny. Je to s podivem, jelikož i "introvertnímu" Herreweghovi zní žestě v Misse patřičně průrazně a syrově. U Norringtona bych vzhledem k nálepce "provokativního" dirigenta a jeho nahrávce Beethovenových symfonií očekával (v odpovídajících částech mše) v tomto ohledu spíše nekompromisní dravost.
Téměř rovný tón, který Norrington vyžaduje od orchestru sice pomáhá zprůzračnit sound, ovšem za cenu ztráty barvy a expresivity. Ani artikulace a frázování nejsou tak vypiplané jako u Harnoncourta. Samozřejmě, že je Missa Solemnis v Norringtonově podání kontrastní, avšak celkově dirigent nedosahuje takového účinku jako jeho kolegové. Sezpívaností ani témbrem nepatří oba sbory mezi světovou špičku, k jejich výkonu nelze však nelze mít zásadních připomínek. Rovněž sólisté splňují velmi dobrý standard - Amanda Halgrimson (soprán), Corlelia Kallisch (alt), Alastair Miles (bas), avšak projev Johna Alera (tenor) je velmi nepřesvědčivý (například v Et incarnatus est). Z hlediska zvukové režie je snímek typicky hänsslerovský, dynamicky značně komprimovaný, spíše zcelující bez potřebného zaostření, což má za následek ztrátu detailů (již zmíněné upozadění žesťové sekce). Z technického hlediska dopadají mnohé jiné rozhlasové nahrávky lépe.
V daném kontextu je Norrigtonův počin až příliš standardní, a tedy spíše zklamáním. Dal bych přednost Herreweghově, Harnoncourtově nebo Gardinerově nahrávce.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/01