13.10.2009 | Autor: Bohuslav Vítek

Anna Tomowa-Sintow – soprán, Agnes Baltsa – alt, Peter Schreier – tenor, José van Dam – bas, Wiener Singverein, Helmuth Froschauer – sbormistr, Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan. Produkce: Dr. Hans Hirsch, Magdalene Padverg. Text: A, N, F. Nahráno: 9/1976 a 1/1977, Philharmonie, Berlin. Vydáno: 2007. TT: 67:14. ADD. 1 CD Deutsche Grammophon 4776325 (Universal Music).

Existují tři komplety Beethovenových symfonií v nahrávce Berlínských filharmoniků s jejich dlouholetým a doživotním šéfem Herbertem von Karajanem. První byl vydán v roce 1963, druhý v roce 1977 (z něho pochází recenzovaný snímek) a poslední čtyři roky před Karajanovou smrtí v roce 1985. Často bývá nejvýše ceněn onen první komplet, který nejdůsledněji zachovává stylovou čistotu. Z druhého kompletu už více tušíme Karajanovu výraznou osobnost, aniž by ovšem chtěla být dominantní. Poslední komplet byl pořízen novou digitální technologií – z hlediska uměleckého však co do osobitosti žádnému z předcházejících nekonkuruje. Mnohými hudebními fanoušky, ale i odbornou veřejností bývají Karajanova nastudování považována za vrcholné beethovenovské kreace. Mnozí je ale naopak odmítají – nejčastěji pro jejich velkou výrazovou závažnost a obrovské nasazení, jež je pociťováno jako okázalost a exhibice. Zastánci staré německé dirigentské školy však tyto vlastnosti naopak vyžadují a někdejší velký mág je dokáže i po tolika letech znovu uspokojovat, ba nadchnout. Při poslechu CD s Beethovenovou Devátou, která vychází v nové edici Grand Prix u firmy Deutsche Grammophon (je mimo jiné držitelkou ceny Grammy z roku 1979) se těmto karajanovským zastáncům nelze divit. Jde skutečně o skvělého Beethovena, který je doslova nabit obrovskou energií od prvních taktů až do strhujícího finále. Při poslechu, který nám nedovolí jakýkoliv únik a doslova nutí k zaujaté pozornosti, nás nejednou napadne otázka: proč vlastně se této hudební výpovědi, jež neubíjí ničivou silou, ale svou neuvěřitelnou energií naopak povznáší, právě v dnešní pragmatické době bránit? Dalším neoddiskutovatelným fenoménem je interpretační dokonalost. Nejde o techniku orchestrální hry – ta je samozřejmostí. Karajan nás získává především uchopením dokonale vystavěné klasicistní partitury se všemi „anomáliemi tehdejší nové doby“, jichž se zmocňuje se vší vynalézavostí a logickou dotažeností. Příznačný je karajanovský zvuk – v celém globále, a přece i v detailech čitelný! Výrazně a jakoby z jiného prostoru znějí dřeva a tympány. Smyčce celý prostor báječně zaoblují a žestě celou tuto zvukovou katedrálu ideálně završují. První dvě věty posluchače doslova drtí svým dramatickým nábojem. Ten je pak vystřídán ušlechtilostí a širokým tahem Adagia. Óda na radost nás obdaří tím, co nám většinou chybí při živých provedeních – stylově a hlasově dokonale homogenním sólovým kvartetem. Ani jedna z přítomných hvězd nedominuje, a přece jejich mimořádnou kvalitu cítíme. Překvapivé rezervy však nacházíme u sboru v intonačních koncovkách některých pověstně náročných pasáží (není to v případě tohoto tělesa pouze v této nahrávce!). To je snad jediná piha na kráse – jinak stále jedinečné a v dnešní době uspěchaných a umělecky nedotažených nahrávek vzácné!


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/07