25.3.2004 | Autor: Luboš Stehlík

Decca / Universal Music (55:29)
Možná poslední studiový projekt Luciana Pavarottiho v jeho kariéře vznikal neobvykle dlouho. Když si však pozorně pročtete tiráž v bookletu se záplavou jmen z několika států, nahrávací lokace, tak je to docela pochopitelné. Tento projekt, který prý dělal Pavarotti s velkým potěšením, se dá nazvat crossoverem jen pro účinkování operního tenoristy, jinak je to totiž plnokrevná popmusic s typickou italskou melodickou a výrazovou fasádou - jinak řečeno pokračování italských canzon a romancí v 21. století. Bylo by však hloupé nahrávku odbýt pohrdavým mávnutím ruky. Vyjma dvou písní (hlavně skvěle nově zaranžovaného šlágru Caruso) vznikly skladbičky na objednávku Pavarottiho a jeho vydavatelské firmy, Big P se s nimi ztotožnil a dává jim kouzlo svého nenapodobitelného hlasu a své osobnosti. Je to velmi kultivovaně nahraná popmusic a Pavarotti se rozhodně nemusí stydět za to, že si splnil svůj sen nahrát vysloveně popové album. Ti, kteří sledují jeho dráhu, vědí, jak se při charitativních open show v Modeně cítil mezi přáteli ze sféry populární hudby a rocku jako ryba ve vodě a vždy jako by omládnul. Přirozeně toto album nechce zachraňovat mladé lidi přes popkulturu pro klasickou hudbu, nemá vysoké umělecké ambice, je to prostě čirá, nekašírovaná radost ze zpěvu, z krásně se linoucí melodie - a v tom je Pavarotti naprosto přesvědčivý. Pro nás to může být i příklad toho, jak kultivovaně, profesionálně a pěvecky dokonale mohou znít písně od zpěváka s klasickým školením hlasu. Pavarotti se tak dostává o několik tříd výše než kam dospěli u nás třeba Štefan Margita, Peter Dvorský nebo Karel Gott.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/03