31.5.2010 | Autor: Bohuslav Vítek

Felicity Palmer – soprán, Ameral Gunson – mezzosoprán, John Mitchinson – tenor, Malcolm King – bas, Ian Bostridge – tenor, Diane Atherton – soprán, Susan Flannery – alt, Ruby Philogene, Denyn Edwards – alty, Pierre Amoyal – housle, Jane Parker-Smith – varhany, Thomas Adès a Michail Rudy – klavíry, Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra and Chorus, instrumentální sólisté Pařížské národní opery, Sir Simon Rattle, Sir Charles Mackerras. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F. Nahráno: 1982 až 2000, London, Birmingham, Paris, Bristol, Suffolk . Vydáno: 2009. TT: 78:59, 79:27. DDD. 2 CD EMI Records 50999 2 37606 2 2 (EMI).

Janáčkovské nahrávky se začaly v širším dramaturgickém pohledu objevovat relativně pozdě. Ještě v šedesátých letech byly spíše raritou, a pokud k nim došlo, soustřeďovaly se spíše na osvědčené tituly, jako je Sinfonietta či Taras Bulba. Ani velkým mistrům taktovky minulosti se vždy nedařilo chápat specifický Janáčkův svět a mnohé romantizující interpretace dnes budí úsměv (například nahrávka Sinfonietty Otto Klemperera z roku 1956). Z hlediska pochopení stylu sehráli velkou roli Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný, kteří základní Janáčkova díla natočili pro firmu Deutsche Grammophon. Mezi nimi nechybělo například Concertino a Capriccio, ale ani Zápisník zmizelého, kde Kubelík figuruje jako klavírista. Velký význam měly i nahrávací projekty Sira Charlese Mackerrase, který dokonce ve Vídni natočil pro firmu Decca celou sadu kompletů oper. Přesto zásadním impulsem byly nahrávky Supraphonu, jemuž se v druhé polovině dvacátého století velmi dařil export do západní Evropy i do zámoří. Sledované album přináší důkaz, s jakým pochopením se Janáček setkal u významných dirigentských osobností současnosti – Sira Simona Rattla a Sira Charlese Mackerrase, u klavíristy ruského původu Michaela Rudyho, anglického tenoristy Iana Bostridge a u dalších interpretů. Nejde o záležitost nikterak novou, byť všechny nahrávky jsou už digitální. Toto album ale je už kompilační, tedy s logicky skromnějším vybavením bookletu a vydavatelství EMI se chce prostřednictvím snímků z let 1982 až 2000 pochlubit svými janáčkovskými aktivitami.
Nejstarším snímkem alba je nahrávka Sinfonietty. Londýnský Philharmonia Orchestra je technicky vynikající, zvukově dokonalý. Fanfáry má „ančerlovsky“, tedy perfektně vystavěné, s dokonale promyšlenou dynamikou. Janáčka Rattle cítí lépe než jeho světoví kolegové (včetně Claudia Abbada). Lyrická místa dává velmi citově, pravda, někdy až romanticky (například 3. větu, ale i začátek 5. věty!). Hraje si s barvami (3. věta!). Některé pasáže dechů jsou přímo exhibiční! 4. věta je technicky perfektní, ale je více noblesní než folkloristicky dráždivá. Typické janáčkovské gagy poněkud výrazově zmírňuje a dává jim ukázněnou logičnost. Chceme-li slyšet Janáčka méně výbušného, zvukově vyrovnaného, spíše impresionisticky než barbarsky pojatého, jde o ideální příklad!
Glagolská mše přináší v Rattlově nastudování (sbor a orchestr z Birminghamu) ušlechtilý orchestrální zvuk, perfektně sejmutý. U sboru je někdy problematická výslovnost staroslověnštiny (Hospodži pomiluj). Některá místa jsou výrazově až exalticky vypjatá, spíše zvukově učesaná než janáčkovsky syrově stručná. Konec Gloria je ovšem zvukově strhující (zvýrazněné varhany a tympány). Mezi sólisty vyniká zvláště svým hrdinným témbrem John Mitchinson. Nádherná jsou lyrická místa (například střední část Creda!). Postludium hraje Jane Parker-Smith ve velmi čilém tempu – spíše virtuózně než janáčkovsky – part má však vystavěný efektně jak po stránce technické tak zvukové!
V Concertinu a Capricciu dokládá svůj bytostný vztah k našemu skladateli pianista Michael Rudy. Není to pro nás až tak velké překvapení! Jako osobitý janáčkovský interpret se představil už dříve v cyklu Po zarostlém chodníčku. Dirigentem Concertina a Capriccia je Sir Charles Mackerras, který pozval do studia vynikající interprety – členy orchestru Pařížské národní opery (skvělý hornista a klarinetista v Concertinu, perfektně jednolité dokonalé žestě v Capricciu). V houslové sonátě doprovází Michael Rudy houslistu Pierra Amoyala. Oba pánové zde vyzdvihují zvláště lyriku. Ve třetí větě jsou velmi zdařile zdůrazněny folkloristicky laděné prvky. Známé klavírní odpovědi v hlavním tématu ve 4. větě nejsou tradičně výbušné, ale působí jako chvějivé imprese.
Významnou součástí tohoto dvojalba je ovšem pro cizince oříšek nadmíru tvrdý – Zápisník zmizelého! Světoznámý lyrický tenorista Ian Bostridge jej dává s obdivuhodnou dynamičností a citovým porozuměním. Jazykově mu samozřejmě nevychází vše tak, jak by si to sám představoval, ale v tomto směru je úspěšnější než například Nicolai Gedda či Philip Langridge. Mezzosopranistka Ruby Philogene je na tom s dikcí ještě hůře, ale rozhodně nepřekračuje mez přijatelnosti. Další ženské hlasy zpívají za scénou – zvukově jsou vyřešeny velmi působivě! Zápisník zmizelého spolehlivě a s porozuměním doprovází klavírista Thomas Adès. Ten ještě navíc nabízí Janáčkovy klavírní drobnosti a zlomky, z nichž některé nebyly doposud natočeny ani u nás. Nechybí zde vůbec poslední Janáčkova skladba – skica Zlatý prsten.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/11