18.12.2011 | Autor: Pravoslav Kohout

Leonid Kogan – housle, Rudolf Barshai – viola, Mstislav Rostropovich – violoncello. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 1960, Dvořákova síň Rudolfina. Vydáno: 2011. TT: 82:46. AAD. 2 CD Supraphon SU 4052-2.

Obdivované postavy velkých umělců mého mládí jsou již většinou ukončeným záznamem v historii hudební interpretace. Dříve takový záznam mohl být jen slovesnou vzpomínkou účastníků, v lepším případě své umění se interpret pokusil vtělit do vlastní skladby. Až dvacáté století přineslo stále se zdokonalující možnosti zvukového i obrazového záznamu tvůrčího okamžiku. Ještě v polovině minulého století tento záznam předpokládal tým specialistů a nákladné technické zařízení. Proto nahrávka musela být umělecky či i komerčně dostatečně významná, aby stála za uskutečnění – výjimku u nás občas tvořily politicko-ideové požadavky. Dnes technicky přijatelnou audiovizuální nahrávku může snadno a levně vytvořit kdokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv, a ten smog šířit i internetem. Nabídkový terén je poset vrstvami všelikého lejna, občas žasnu, do čeho lze šlápnout. Nejednoho mrzkého prznitele půvabů své hudby by asi Vivaldi proklál kordem... O to více si vážím všeho hodnotného, co se zde objeví a vytvoří. Takovými jsou i unikátní archivní nahrávky, které obnovuje a vydává Supraphon. Jednou z posledních je záznam komorního koncertu z Pražského jara v jubilejním beethovenovském roce 1960 (Velký sál Domu umělců – nyní Dvořákova síň Rudolfina). Tehdy se zde sešly tři vycházející hvězdy světového interpretačního nebe – violoncellista Mstislav Rostropovič (1927 – 2007), houslista Leonid Kogan (1924 – 1982) a violista Rudolf Baršaj (1924 – 2010). Představili se tehdy nejen jako sólisté, ale společně i jako komorní hráči. Koncert živě natáčel rozhlas, a z originálních pásků nyní přetočil a na dvou CD vydal Supraphon. Na snímku se nacházejí tři z pěti mladistvých smyčcových trií Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827): čtyřvěté Trio G dur op. 9 č. 1 (1798), Trio c moll op. 9 č. 3 (1798) a šestivěté Trio Es dur op. 3 (1793?). Již v prvních nepřesně datovaných opusech Beethovena, které vytvořil do svých osmadvaceti let, přes mladistvou radostnost a hravost je slyšet hřmění žhavé lávy jeho temperamentu a tvůrčího novátorství. Ruská interpretační škola byla především po technické stránce nepřekonatelná a příkladná. To však nešlo říci o způsobu komorní interpretace (kvarteta, tria), která nadlouho ustrnula kdesi na konci 19. století. Tři geniální muzikanti však intuitivně uchopili hudební obsah překvapivě moderně – jejich styl se mi jeví jako něco mezi tehdejším způsobem hry Quartetto Italiano a Smetanova kvarteta. Možná o něco temperamentnější a sólisticky blyštivější. Na mnohých starých nahrávkách velkých sólistů se mnohdy každý z nich „prosazuje“ sám o sobě, nedbaje stylu a pojetí ostatních. Tento nešvar zde neexistuje, vzájemný respekt hlasů a jednota stylu je do detailu zřejmá a vědomá. Přepis nahrávky je kvalitní, nemůže však (a neměl by) být lepší, než nahrávka původní. Je naopak zajímavé slyšet i drobné nepřesnosti intonace (paralelní oktávy, netemperované ladění mezi cellem a houslemi apod.) či souhry (společné nástupy apod.), jsou to však jen drobné pihy na tím oživlé tváři. Významná světová hudební nakladatelství již poměrně dlouho a úspěšně prezentují šperky svých audioarchivů. Pokladnice Supraphonu a Českého rozhlasu skrývá mnoho unikátních vzácností, které jim mohou konkurovat a se kterými jim přeji další vydavatelské úspěchy.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/09