28.6.2004 | Autor: Vlasta Reittererová

Orfeo / Classic (70:42)
Umělecké kariéra Karla Böhma (1894-1981) měla zářivé i stinné stránky. Stručná věta, že se "právě čtyřicetiletý hamburský generální hudební ředitel stal roku 1934 ředitelem drážďanské Státní opery a nástupcem Fritze Busche, jenž musel opustit Německo" je bez znalosti historických souvislostí bezobsažná. Drážďanskou operu vedl do roku 1943 a souběžně také (od stejného data až do konce války) Státní operu ve Vídni. V kontextu dějinných událostí už nejsou uvedená data pouze slovníkovými informacemi, ale naznačují mnohé z toho, co Böhm popsal ve svých pamětech (Vzpomínám si zcela přesně, Curych 1968). Jedinkrát v životě byl vypískán, a sice při zahajovacím představení Beethovenova Fidelia v znovupostavené vídeňské Státní opeře roku 1956. Pro vídeňské publikum byl tehdy stále ještě kolaborantem. Stejně jako u Herberta von Karajana a jiných nakonec přesvědčily více než denacifikační dokumenty umění samo. Böhmovy vztahy k Drážďanům byly po válce brzy obnoveny. Drážďanská Staatskapelle byla prvním hostujícím orchestrem, jenž účinkoval při poválečných Salcburských hrách už roku 1957, a Karl Böhm stál tehdy i při každém dalším hostování v jejím čele. Program koncertu z 15. srpna 1972 (na první straně vnitřku bookletu stojí chybně rok 1975) představoval typickou ukázku Böhmova repertoáru, v němž hlavními položkami byla Mozartova, Brucknerova, Wagnerova, Mahlerova a Straussova díla. Jedná se o snímek z archivu rakouského rozhlasu ORF v digitální úpravě z řady "Festspieldokumente". Mozartovu Symfonii A dur (KV 201 resp. 186a) interpretuje prostě, nefilozoficky, postihuje přitom obě její (a Mozartovy) polohy: quasi rokokovou hravost i podtón sotva postižitelné melancholie. Právě tento podtón tvoří v rámci programu koncertu přechod k jedné z nejsmutnějších skladeb Gustava Mahlera, cyklu Písně o mrtvých dětech. Fenomén výkonu tehdy čtyřiačtyřicetileté Christy Ludwig byl dán zralostí ženy i umělkyně v zenitu kariéry i výjimečností jejího sopránu s mezzosopránovým až altovým zabarvením i rozsahem. Orchestr pod Böhmovým vedením v pravém smyslu doprovází; nechává sólistce volnost v dynamických vrcholech, podpírá zhudebněné Rückertovy verše a spolu tlumočí jejich tragiku. S Richardem Straussem pojilo Karla Böhma přátelství a k jeho symfonické básni Smrt a vykoupení měl zvláštní vztah, zprostředkovaný vzpomínkou Straussovy snachy. Před vlastní smrtí se měl skladatel svěřit, že to, co v mládí zkomponoval, naprosto souhlasí se skutečností, již právě prožívá. Dá se předpokládat, že pokaždé, když Böhm toto Straussovo dílo dirigoval, vzpomínka se vracela. Smrt a vykoupení snadno svádí k předstíranému patosu smrtelného zápasu, bouřlivému příboji hudby a rozvleklým lkajícím plochám. V podání drážďanských s Böhmem v čele je zápas bolestný, avšak prostý svou nevyhnutelností a vede vskutku ke smířenému vykoupení. Böhmův třicet let starý snímek nemá jen dokumentární hodnotu.


nahráli: Christa Ludwig - soprán, Staatskapelle Dresden, Karl Böhm
Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/05