Robert Dornhelm – režie. Produkce: Roland Ott. Text: A, N, F. Vyrobeno: 2007. Vydáno: 2008. TT. 92 min. Obraz. NTSC Colour 16:9. Zvuk. Formát: PCM stereo, DTS 5.1. 2 DVD Deutsche Gramophon 073 4392 (Universal Music).
Málokterý dirigent má na trhu se zvukovými a obrazovými nosiči tak dlouhodobé a výsostné postavení jako Herbert von Karajan . A to i přesto, že vloni uplynulo 20 let od jeho smrti a předloni sto let od jeho narození. Karajan je považován za dirigenta, který marketingovou sebeprezentaci uměl lépe než kdo jiný, uměl se nechat vyfotografovat a nafilmovat, sám se režíroval a jeho lehce stylizované zavřené oči jsou pověstné. Zároveň jsem ale přesvědčen, že jeho přetrvávající sláva je přes všechno kouzlo reklamy dána především hudebními kvalitami a vysokou profesionalitou v přístupu ke všemu, co vyžaduje zvukový záznam. Dnes se sází na marketing mnohem víc a skutečné umělecké práce za ním bývá mnohem méně než v případě dirigenta, kterému jeho schopnost sebeprezentace nikdo neodpustí. Tu obrovskou slávu skutečně Karajanovi mnoho lidí nikdy neodpustí a vždy za ní budou hledat spíš jiné věci než to, co všechno tento dirigent opravdu uměl.
Do zmíněných karajanovských výročí zapadá i tento dokumentární portrét dirigenta, který natočil režisér Robert Dornhelm – název přeložitelný jako „Krása, jak ji vidím já“ upomíná na dva možná nejcharakterističnější rysy představované osobnosti: smysl pro krásu zvuku a autoritativnost. Film trvá 92 minut a je nabitý materiály doslova až k prasknutí. Není divu, vždyť základní monografie o Karajanovi má přes 1000 stran a během života toho stihl neuvěřitelně mnoho.
Velkou ctností na trhu mezi dokumentárními filmy je, že se autor nesnaží dělat umění za každou cenu. (Škoda že takto nepostupovali například tvůrci posledního dokumentu o Magdaleně Kožené…) Je tu mnoho unikátních materiálů, ze zkoušek na operní produkce, s orchestrem, z koncertů i z rodinného archivu. Linie dokumentu je životopisná s úvodní expozicí, která má být stručným uměleckým profilem. A materiál je takový, že i prosté řazení faktů působí strhujícím dojmem.
Jistou nevýhodou dokumentu je, že všichni mluvčí mají prostor říkat jenom krátké teze – jejich výběr je ovšem stejně reprezentativní jako hvězdný: Anne-Sophie Mutter , Gundula Janowitz , René Kollo , Christa Ludwig , Seiji Ozawa , Simon Rattle , Christian Thielemann a Helmut Schmidt . Pro podobné dokumenty je samozřejmě typické i to, že se kontroverzní pasáže přejdou kulantně a stručně – takže celé angažmá z období nacismu je vlastně shrnuto větou „nebyl to žádný nacista, jen jeden z mnoha milionů souputníků…“ Celkově tu ale není nic úplně zamlčeno, výsledný tvar vyznívá oslavně, ale ne prázdně. A opravdu se tam nějak podařilo skloubit „lidský pohled“ a nespornou uměleckou velikost.
Body: 4 z 6
