29.1.2009 | Autor: Lukáš Sommer

Julian Bream - loutna, kytara, Edith Steinbauer - treble viol, Beatrice Reichert - alto viol, Frieda Litschauer - tenor viol, Ernst Knava - bass viol, The golden age singers, Margaret Field-Hyde - umělecká vedoucí. Text: A, N. Nahráno: 1956, Konzerthaus, Mozartsaal, Vídeň. Vydáno: 2008. TT: 72:31, 68:52. ADD, digitally remastered. 2 CD Deutsche Grammophon 477 7550 (Universal Music).

Legenda kytarové scény Julian Bream se letos dožívá 75 let, k čemuž mu společnost Deutche Grammophon připravila kompilaci vskutku štědrou. Životním autorem letošního jubilanta je anglický loutnista John Dowland, jehož hudbě zasvětil Bream většinu své kariéry. O životních osudech této renesanční celebrity kolují legendy a časté milostné šifry v hudební struktuře jeho děl jsou předmětem různých hypotéz. Je pravda, že Dowland sice respektoval některá pravidla vokální polyfonie, ale dovedl do této těsné kazajky vtěsnat tolik kontrapunktické vynalézavosti a numerického konstruktivismu, že by se chtělo říci - ejhle, novátor! Breamova interpretace je s odstupem mnoha let stále objevná. Čím? Akcentuje v přísné fugové struktuře Dowlandovy hudby skryté protihlasy a témbrově je stíní - procítění zvuku a témbrovosti svého nástroje je, marná sláva, vrchol jakékoli interpretace, vedle níž bledne i ta nejsvalnatější ekvilibristika. Breamova artikulace hudby plyne zcela samozřejmě v jakémsi nadčasovém bio-rytmu, kde jsme oproštěni od gest a instrumentačních fines. Bream nepodléhá přílišnému zdobení. "Povinných" mordentů a nátrylů bychom v jeho pojetí našli pramálo, i závěrečné ozdoby před usednutím do konsonance mají spíše vokální poklid. Naproti tomu bachovská nahrávka, pořízená v téže době, vyniká především syrovostí a takřka doslovným odosobněním. I to je jistě věc trendů, technik a výkladů historie. Mě však zaujala Chaccona d moll. Kytarová interpretace původní houslové předlohy jako by dávala za pravdu nedávno objevené Bachově kantátě, kde Chacconu nalézáme exkluzivně ukrytou v orchestrálním doprovodu vokální linky. Ať Bream hraje cokoli, má ucelený vhled do struktury skladby a citovost jeho pojetí je vždy třešní na dortu. Přitom zvuk nástroje je syrově břitký, až plechový. V duchu vidím vyznavače "kulaťoučkých tónů" chytat se za hlavu.



Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/11