22.11.2011 | Autor: Luboš Stehlík

Dvořák: Romantické kusy (1956), Sonatina (1959), Sonáta (1959). Suk: Čtyři skladby (1959). Janáček: Sonáta (1958). Smetana: Z domoviny (1963). Ježek: Sonáta (1956). Martin: Dua pro housle a violoncello (1965, 1967). Grieg: Sonáta č. 3 (1956). Schumann: Večerní píseň (1956). Respighi: Sonáta (1959). Brahms: Sonáta č. 1 (1957), č. 2, č. 3 (1963), Valčík (1956). Schubert: Sonatina, Duo (1963). Debussy: Sonáta (1958), Svit luny (1956), La plus que lente (1967). Poulenc: Sonáta (1967). Franck: Sonáta (1967). Mozart: Duo pro housle a violu (1962). Honegger: Sonatina pro housle a violoncello. Kodály: Duo pro housle a violoncello (1965).

Josef Suk – housle, André Navarra – violoncello, Milan Škampa – viola, Jan Hála, Alfréd Holeček, Jan Páleníček – klavír. Editor: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 1956 – 1967. Vydáno: kompilace 2011. TT: 7:09:15. AAD stereo/mono. 6 CD Supraphon SU 4075-2.

Sedm divukrásných hodin, sedm hodin s největší českou houslovou legendou druhé poloviny 20. století, sedm hodin potkávání s nejlepšími klavírními doprovazeči naší hudební historie. Z nahrávek třicátníka Josefa Suka (8. 8. 1929 – 7. 7. 2011) jsem znal málo; hlavně skladby jeho příbuzných – Dvořákův Koncert, Sonatinu, Sonátu a Sukovy Čtyři kusy op. 17. Až z tohoto kompletu jsem si uvědomil šířku jeho tehdejšího repertoáru, citlivost vůči skladatelům a klavírnímu partnerovi, důslednost v přípravě, intonační dokonalost a již tehdy příznačnou zpěvnost projevu. Ostatně přísnost a nikdy nekončící pracovitost jej neopustily do konce života. Josef Suk neměl jen životní výhru ve svém talentu, ale i v kvalitě nástrojů, na které hrál, a v kongeniálních pianistech, což je slyšet i z těchto archivních nahrávek. V boxu se mihne Alfréd Holeček – čtyminutový valčík La plus que lente Clauda Debussyho, ostatní klavírní party neobyčejně citlivě nahráli Josef Hála a úhozově jedinečný Jan Panenka. I díky němu jsou nahrávky Brahmsovy 2. a 3. sonáty nadčasové. (Kdyby realizovali i 1. sonátu, tak by soubor byl po svém stejně kvalitní jako komplet dvojice Josef Suk – Julius Katchen z roku 1967, Decca!)
Těžko něco vyzdvihávat. Český repertoár (Smetana, Dvořák, Janáček) je samozřejmě vzorový a později už to lépe Suk nenahrál. Zajímavá jsou obě dua od Martinů a překvapující vcítění báječného violoncellisty André Navarry. Myslím, že ještě silnější je jeho vklad v Honeggerovi a zvláště v Kodálym. Možná vás překvapí Sonáta Jaroslava Ježka. Je to skvělá muzika, málo se hraje a Suk s Panenkou z ní učinili veledílo. Neznám lepší nahrávku! Příjemné překvapení mi přinesl Respighi a Poulenc, kde jsem nečekal od Suka tolik empatie. Debussyho jsem už slyšel interpretovat s větší barevnou paletou, ale provedení dvojice Suk – Panenka je osobité a přesvědčí. Jediný otazník bych dal k Mozartovi. Přestože získal Josef Suk ve své době ceny za nahrávky koncertů, tak si nemyslím, že právě Mozart byl jeho ideální parketou. A pro Milana Škampu, violistu Smetanova kvarteta, také ne. Šestou desku měl tedy editor věnovat pouze duu Suk – Navarra... Jsou zde ještě dva klenoty: Franckova Sonáta A dur a decentně provedená Schubertova Sonatina D dur, obě skladby s Janem Panenkou. Supraphon na sklonku roku komorně a přitom velkolepě vzdal poctu legendárnímu houslistovi.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/12